U příležitosti dnešního svátku všech lichvářů a tunelářů, podvodníků a
korupčníků, deprivantů a sociálních sadistů si opět kladu otázku, která mě
trápí už dlouho: Kde udělali soudruzi z KSČ v roce 1989 chybu? Jak to
dokázali, že se jim národ postavil a jejich další vládu tak rozhodně odmítl?
Protože když dnes vidím, co všechno si nechají lidé líbit, co všechno
snesou, s čím vším se smíří a co všechno panstvu odpustí, tak je mi stále
větší záhadou, jak mohl pohár jejich trpělivost přetéct.
Co tak hrozného jim komunisté v pozdních 80. letech dělali, že už to nešlo
vydržet? I kdyby tomu bylo tak, že změnu režimu chtěli sami komunisté,
faktem zůstává, že ti lidé v těch ulicích tehdy byli. A kde jsou dnes? Je za
tím něco na způsob Stockholmského syndromu, nebo jsou lidé se současným
stavem společnosti spokojení? To samozřejmě možné je, ale v tom případě
nedává smysl, že v roce 1989 nebyli. Či je snad za současnou pasivitou
veřejnosti ztráta důvěry v politické řešení? Tím spíše by měli být lidé v
ulicích a žádat od politiků zpět moc, kterou jim propůjčili.
Nakonec to bude nejspíš strach, ta rakovina morálky, co drží lidi v klidu.
Bojí se svých pánů, bojí se dluhů, bojí se exekutorů, bojí se
nezaměstnanosti, ale především se bojí toho, aby znova neudělali chybu, aby
znova nepřišli ještě horší, než byli ti, které vyhnali. Lidé jsou unavení,
zlomení, osamělí a zahnaní do kouta. Jdou si po krku navzájem, rvou se o
drobky z panských stolů a nevidí, že to je někdo rozděluje, aby nad nimi
mohl panovat a těžit z nich svůj zisk.
On ten starý režim v roce 1989 vlastně žádnou zásadní chybu neudělal, to jen
ten nový je cílevědomější, důslednější a efektivnější.
=
