Karel Schwarzenberg

Původ rodu

a jeho stručné  dějiny do konce 16. století

Kolébkou Schwarzenbergského rodu
jsou Dolní Franky, okolí Vircpurku. Nazývali se původně  podle rodového statku /či pevnosti/ „ze Seinsheimu“.

Během několika let přišla rodina o velkou část rodového majetku. Nejdříve před 2. světovou válkou v důsledku první pozemkové reformy. Jeho otec ještě před mnichovskou dohodou v roce 1938 sepsal a podepsal dopis prezidentu Edvardu Benešovi - prohlášení šlechticů, kteří se přihlásili k české národnosti a stvrdili svou loajálnost k republice. Ve svém postoji vůči nacistům setrvával i během okupace. V důsledku toho byla v únoru 1942 na majetek uvalena okupační správa. Říšské občanství navzdory výhružkám odmítla i jeho matka Antonie, původem Rakušanka. „Moje matka, když se pro něco rozhodla, tak neustoupila. Nelitovala a taky se nebála ani čerta. Když jednou gestapáci vtrhli bez ohlášení na Orlík, řvala tak, že se klepala okna. A oni prchli bez pozdravu.“My nejsme nic jiného než velcí sedláci. Máme velmi silný vztah k půdě, k zemi. Moje rodina vždy ... milovala tuto zemi.“ V prosinci 1948 musela rodina opustit republiku a uchýlit se do zahraničí. „Já bych vám snad dodnes většinu Gottwaldova tehdejšího kabinetu mohl vyjmenovat. Tak se ta doba do mě silně vtiskla…Pamatuji se, jak nás jednou krátce po únoru 1948 nějaká dětská tlupa ve Voršilské ulici poplivala. Tyto zkušenosti naučily člověka chápat, že každá mince má dvě strany.Ale většinou člověku neškodí, když to zažije během dětství.“ Po válce sice otec Karla Schwarzenberga krátce převzal kontrolu nad svým majetkem, velmi záhy, v důsledku zákona o revizi pozemkové reformy a následně na základě zvláštního zákona č. 143/1947 Sb., zvaného neformálně Lex Schwarzenberg, o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi českou, byl veškerý rodový majetek zabaven. „

Šel tak ve stopách svého otce, který kvůli převzetí odpovědnosti za rodový majetek nedokončil studia historie u prof.Pekaře.

V červenci 1968 po dvaceti letech poprvé navštívil se svou ženou Československo. V rozhovoru s K.Hvížďalou vzpomíná, jak byl poté, co celníci na hranicích odkryli jeho totožnost, požádán, aby vystoupil z vozu, celá posádka pohraniční stráže se seřadila v budově a každému z nich potřásl rukou. „Z té cesty si ale pamatuji jen jedno: můj největší poznaný pocit je spojen se znovushledáním s vlastním dětstvím. To bylo asi na té cestě pro mě to nejsilnější! Na Orlíku jsem poznal i vzduch v domě!“ Na další návštěvu své vlasti musel čekat dalších dvacet let.

Narozeniny slaví na Den lidských práv, a tak je možná symbolické, že se v této oblasti celý život angažuje. Snahy o návrat demokracie do Československa podporoval od mládí. V polovině osmdesátých let pak společně s Vilémem Prečanem založil v rodinném sídle v bavorském Scheinfeldu na podporu československého exilu a disentu Československé dokumentačního středisko. Sbírka je dnes součástí Národního muzea v Praze. „Já si myslím, že neustále se domnívat, že se dá Čechům pomoci ze zahraničí, je naše stará iluze. … My, co sedíme venku, můžeme tu a tam někomu, kdo je v nouzi, pomoct, ale o tom, co se tam opravdu bude dít, musí rozhodnout lidé doma.“ V roce 1984 byl zvolen předsedou Mezinárodní helsinské federace. „Hledali totiž někoho, kdo sice má rozsáhlé politické styky, ale není sám přímo angažován v nějaké politické straně, a kdo se zajímá o to, co se děje za hranicemi. Na takovouhle nabídku člověk nemůže říci ne.“ Z této pozice vedl koncem osmdesátých let k otázce dodržování lidských práv jednání v bývalém Sovětském svazu, v Polsku, Bulharsku i v bývalém Československu.

Na podzim roku 1989 se vrátil do vlasti. „Už v roce 1989 jsem se rozhodl, že se vrátím. Čtyřicet let jsem na to čekal. Podařilo se to! Nejsilnější zážitek mého života.“ Hned po návratu do Prahy patřil k jednomu z nejbližších spolupracovníků Václava Havla, po odstoupení kancléře Lžičaře byl 10.července 1990 jmenován kancléřem prezidenta republiky. „Nejkrásnější den mého života byl 29. prosinec 1989, volba prezidenta Havla, kdy konečně vyvrcholilo naše nadšení, které nás tak dlouho sledovalo a bylo definitivně protrženo, dali jsme se na novou cestu.“ Z funkce kancléře odešel v roce 1992 v souvislosti s abdikací Václava Havla.

Po odchodu z Kanceláře prezidenta republiky se věnoval řízení rodinného podniku, tedy hlavně lesnictví a údržbě památek a nemovitostí, které díky restitucím získal jako přímý potomek orlické větve Schwarzenbergů. „Já byl vychován vždy tak, že to všechno je pouze majetek svěřený, ne moje vlastnictví. To znamená, že jsem nikdy neměl pocit, že je to soukromý majetek, se kterým si mohu dělat, co chci. To je majetek, který mně byl dán do opatrování, abych se o něj staral a dal ho dál.“ V roce 2004 předal řízení nadace, která rodinný majetek spravuje, svému staršímu synovi Janu Ondřeji Schwarzenbergovi. Nadále působil v řadě nadací, komisí a spolků.

Karel Schwarzenberg již od mládí snil o práci v médiích. Vyzkoušel si krátce i práci tiskového mluvčího, v Rakousku spoluzakládal měsíčník Trend, podílel se na vzniku týdeníku Profil. V roce 1996 se stal většinovým vlastníkem společnosti R-Presse, která vydává týdeník Respekt. Až do roku 2006, kdy do společnosti vstoupil jako investor Zdeněk Bakala, vydávání týdeníku Respekt financoval. Po vstupu Z.Bakaly vzniklo vydavatelství Respekt Publishing a.s., kde K.Schwarzenberg vlastní již jen minoritní podíl.

Jako ministr zahraničí se významně podílel také na přípravách a realizaci historicky prvního předsednictví České republiky v Radě EU. Právě během předsednictví se však opozici podařilo hlasováním v Poslanecké sněmovně vládu svrhnout, její mandát skončil 7. května 2009. „To, co provádějí vůdci sociální demokracie, to je totální pokles. Nevěřil bych, že je to možné. Když odrovnali vládu, nemysleli vůbec na stát, ale na sebe. Nikdo v Evropě dodnes nepochopil, že jsme se mohli takhle vykašlat na předsednictví. Jsme pro ně šašci. A mají pravdu.“ V současnosti je Karel Schwarzenberg členem Zahraničního výboru Senátu.

Mnoho přátel mu odchod od Zelených a zejména spolupráci s dlouholetým členem a určitou dobu i předsedou KDU-ČSL Miroslavem Kalouskem vyčítá. „Naučil jsem se vážit si Kalouska, kterého jsem před působením poslední vlády prakticky neznal. Byl ve vládě jeden z nejpřipravenějších, byl pohotový, věděl. Proto jsem s ním začal spolupracovat. Kalousek je kromobyčejně inteligentní člověk.“ Na ustavujícím sněmu TOP 09 v listopadu 2009 je Karel Schwarzenberg hlasy všech delegátů zvolen předsedou strany, M.Kalousek 1.místopředsedou. „Já jsem antispolkař. Člověk si připadá jako vegetarián, který zdědí řeznictví.“ TOP 09 se profiluje jako konzervativní strana, otevřeně hovoří o nepopulárních tématech jako jsou například poplatky ve zdravotnictví, žádá razantní škrty ve výdajích státu. Přesto její podpora u veřejnosti roste a K.Schwarzenberg nadále udržuje postavení nejpopulárnějšího českého politika. „Je jasné, že všechna očekávání splnit nemůžeme. Lidi očekávají, že člověk mávne čarovným proutkem a všechno se změní, ale to neumím. Je jasné, že už za krátkou dobu budou na mě lidé nadávat, že jsem dával plané sliby. Já je ale nedávám, já jen říkám, že musíme tvrdě pracovat.“

Mezi jeho záliby patří politika, umění, zvláště pak moderní architektura.