Největší záhady Česka

Zjevení bezhlavců!

Dům U Zlaté studny v centru Prahy měl být svědkem dvojnásobné vraždy. V 18. století se domu říkalo také U Zlatého slunce kvůli překrásné výzdobě sochaře Jana Oldřicha Mayera.

Praha je plná pověstí. Snad každý dům v centru města byl podle těchto legend místem podivuhodných a tajemných příběhů, z nichž naskakuje na zádech husí kůže a smrtelný pot.

Výjimkou není ani dům U Zlaté studny v Karlově ulici. Poslyšte příběh o brutální vraždě a dvou duších, které nemohly nalézt klid.

Bezhlavý rytíř a jeho žena

Domem U Zlaté studny podle pověsti vždy procházel děsuplný pár. Neznámý rytíř a jeho žena, oba duchové, strašili obyvatele domu, protože bloudili chodbami, oba o hlavu kratší. A nikdo nevěděl, jaké je jejich prokletí a jak je vysvobodit.

Jednoho dne se v tomto domě usadil cukrář a rozjel svoji živnost. Celým domem voněly pletence sypané cukrem, housky, koláče a jiné sladké dobroty. Byl to poctivý a pracovitý řemeslník, miloval svoji práci a neustále vymýšlel nové způsoby, jak své lahodné výrobky vylepšit. Údajně k němu chodilo nakupovat celé Staré Město...

Zmrzačené figurky

Jednou večer cukrář připravoval perníkové těsto, ze kterého vykrajoval různé postavičky, hvězdičky, srdíčka atd. Protože ale chtěl perníčky udělat něčím výjimečné, vymýšlel, jaké ještě tvary by udělal. V tom ho napadlo, že z těsta vytvoří obě strašidla, rytíře a jeho paní, bloumající po chodbách za dveřmi cukrářské dílny.

Protože ale nikdo nevěděl, jak vlastně vypadají jejich hlavy a cukráři přišlo, že bez hlav by je nikdo nekupoval, zhotovil jim je podle své fantazie a šel spát. Jaké bylo ale jeho překvapení, když ráno sešel do dílny a zjistil, že postavičky jsou bez hlav!

Podezříval služku a pomocníky, ti se ale dušovali, že hlavičky neulomili. Večer tedy upekl postavičky znovu. Ráno se situace opakovala, perníky byly opět bez hlav. Rozhodl se tedy upéct třetí várku a v dílně přespat.

Oběti brutální vraždy

Té noci se cukrář uložil na podlahu dílny. V noci se zčistajasna probudil a uviděl nad sebou stát rytíře i jeho paní, oba měli na krku své hlavy. Rytířova žena promluvila: „Udělal jsi naše figurky, ale hlavy jsou vymyšlené. Přišli jsme, abys je opravil. Musíš to ale stihnout do půlnoci, v té době už musí být naše hlavy zpátky ve Vltavě.“

Vyděšený cukrář se pustil do práce a těsně před hodinou duchů byl hotov. Rytíř si figurky prohlédl a řekl: „Svou práci jsi odvedl dobře, máš štěstí, kdyby se ti nepovedla, přišel bys také o hlavu za snahu vydělat na našem neštěstí. Za odměnu ti řeknu náš tragický příběh. Před mnoha lety jsme byli v tomto domě zavražděni majitelem. Okradl nás, naše těla odtáhl do sklepa a zakopal i s ukradenými penězi. Naše hlavy uřezal a hodil do Vltavy. Jestli nás chceš vysvobodit, vykopej naše kosti a ulož je na hřbitově. Když to uděláš, ukáže se ti i zakopaný poklad.“ Když rytíř domluvil, on i jeho žena zmizeli.

Šťastný konec

Druhý den ráno vzal cukrář motyku a sešel do sklepa. Po chvíli kopání opravdu našel ostatky dvou zavražděných nešťastníků. Zabalil je do látky a pohřbil na hřbitově do svaté půdy. Pár dní poté se v domě zřítilo sklepní schodiště a za utrženým kusem zdi se ukázal malý výklenek plný zlatých mincí. Šťastný cukrář měl vystaráno do konce života a strašidla už se nikdy neukázala. Hosté luxusního hotelu, který v domě dnes sídlí, se tak rytíře a jeho ženy bát nemusí.

Tajemství maltézských rytířů

Strakonický hrad vznikl přestavbou původního sídla Bavorů ze Strakonic. Jelikož leží přímo ve městě, je jeho velkou předností, že se na něj nemusíte drápat někam do kopce. A skrývá nejedno velké tajemství...

V roce 1402 přechází hrad do majetku johanitů čili maltézských rytířů. V jejich rukou pak zůstal až do roku 1925. Na třetím nádvoří hradu stojí kostel sv. Prokopa plný tajemství. V kostele se nacházel obraz Narození Páně, kterému byla připisována zázračná moc. S ním se mnich jménem Dominik postavil do čela vojska císařských při bitvě na Bílé hoře.

Po slavném vítězství Dominik dopravil obraz do Říma, ten zde však shořel při požáru v roce 1882. V současné době by měly existovat tři kopie tohoto zázračného obrazu. Jedna ve Vatikánu, druhá v chrámu Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici v Praze a třetí také v Praze, ale na Bílé hoře v kostele stejného zasvěcení.

Jak se zdá podle dalších zpráv, kostel sv. Prokopa bude zřejmě tím nejtajemnějším místem z celého hradu. Pod oltářem se totiž nachází otvor vedoucí do pekla. Podle starých podání se právě tady do země propadla marnivá žena. Nad jámu pak postavil oltář.

Díra je pod ním prý dosud skrytá, a proto odtamtud kostel vlhne. Podle jiné verze se pokoušeli jámu zasypat kamením a hlínou. Žel marně. Rozhodli se, že do ní spustí zločince odsouzeného na smrt. Slíbili mu milost, když se odváží na dno a zjistí, co se stalo s onou paní a proč nelze jámu zasypat. Trvalo to nějakou dobu, než dosáhl dna. Když ho vytáhli nahoru, všimli si, že v ruce drží pergamen.

Jak se dozvěděli, byl určen pro velkopřevora. Odvážný odsouzenec vyprávěl, že zpupná paní je naživu a trpí připoutaná u železného sloupu. Velkopřevor si přečetl dopis a ihned jej spálil, aby se nikdo nedozvěděl jakési strašné tajemství. Poté jámu už bez problému zasypali. Duch nešťastnice však bloudí kostelem i nadále...

Tajemství slunovratu

Skalní hrad Sloup na Českolipsku je vskutku podivuhodnou stavbou, která vzbudí náš zájem nejen svým vzhledem, ale i dějinami. Zaujmou nás například tajemné nápisy ve sklepeních, hradní kaple je zase orientovaná podle přesných astronomických výpočtů...

V hradních sklepích Sloupu se nacházejí četné nápisy a reliéfy. Ty odedávna podněcovaly fantazii romantiků a zhusta bývaly připisovány templářům. Po roce 1680 začali skalní hrad obývat poustevníci, kteří unikátní stavbu doslova provrtali a změnili původní dispozici.

I na stěnách vězení se nacházejí obrazce: ukřižovaný, osmicípá hvězda, sedm tanečníků s meči, jezdec na koni, fragment hebrejského písmena, přesýpací hodiny, sluneční znamení, hlavy aj. Nápisy zřejmě pocházejí z 15. století. Mystická a náboženská symbolika (včetně hebrejského písmena) nás však nutí hledat původce těchto pískovcových graffiti mezi zmíněnými poustevníky. Ty na Sloup přivedl Ferdinand Hroznata z Kokořova.

První zdejší eremita, Konstantin, tu působil od roku 1690. Konstantin byl prý profesí stavitel, a tak přestavbu hradu na poustevnu řídil osobně. Po Konstantinovi se na Sloupu usadil další poustevník – malíř Václav, který na východní straně skály vymaloval sluneční hodiny. Konec poustevníků v Čechách, tedy i na Sloupu, zapříčinil dekret císaře Josefa II. z roku 1785.

Je celkem zajímavé, že poustky na Sloupu neobývali nějací náboženští blouznivci, ale docela zruční a šikovní lidé – stavitel, malíř schopný zkonstruovat sluneční hodiny. Tato skutečnost nabude ještě většího významu, když poodhalíme tajemství skalní kaple.

Pokud od vězení pokračujeme po schodech vzhůru, dostaneme se do horní partie, k lucerně kaple podzemního kostela. Hlavní stěny jsou pootočeny o 3 – 4 stupně oproti světovým stranám: severojižní stěny nesměřují k vrcholu hory Klíč na severu, ale k jejímu pravému východnímu svahu, k místu, které bývalo na mapách nazváno Půlnoční stráň.

Sever byl navíc zjevně určen podle Polárky a nikoli podle kompasu, což tehdy nebylo u takových staveb obvyklé. Kosé stěny osmiboké lucerny nejsou kupodivu odkloněny o 45 ° k vedlejším světovým stranám, ale přesně k východům a západům Slunce o zimním a letním slunovratu. Proč? To zůstává tajemstvím...

Co ukrývá hrad Rabí?

Na hradě Rabí jsou prý dodnes uschované poklady.  

Největší historické popularity se šumavskému hradu Rabí dostalo za husitských válek. Aby také ne, vždyť právě zde Jan Žižka přišel o druhé oko. Žižkova tradice žila na Rabí hodně dlouho. Ještě koncem 19. století si lidé mysleli, že si na Rabí slavný vojevůdce uschoval poklad, a hledali jej...

Roku 1783 dokonce hledači pokladů na hradě slídili tak zuřivě, že podkopali hradní věž, která se sesula. Historka o pokladu snad souvisí s prvním Žižkovým obléháním hradu v roce 1420.

Když totiž neohrožený husitský vojevůdce dobyl kláštery v Nepomuku a v Milevsku, rozšířila se po celém prácheňském kraji panika. Lidé duchovního i světského stavu si na Rabí, jako do nedobytného trezoru, ukládali zlaté i stříbrné klenoty, drahé kameny, skvostné oděvy a další cennosti.

Jenže Žižka hrad za poměrně krátkou dobu dobyl. Husité tam dopadli sedm mnichů, které na nádvoří upálili. Všechny poklady uskladněné na Rabí husité snesli na jednu hromadu a spálili. Nechali si pouze peníze a koně.

Při druhém obléhání Rabí v červenci 1421 přišel Žižka o své jediné zdravé oko. Husité se pak prý strašně mstili po okolních vsích.

Pověsti o Žižkovi či velkých pokladech ale nejsou jedinými, které se vážou k Rabí. Jedna zvláštní vypravuje o tom, že Rabí bylo spojeno vzdušným mostem s hradem Práchní. Na Rabí prý také prováděl pokusy jakýsi německý alchymista, který hledal kámen mudrců.

Prapodivné zvěsti se kdysi šířily i kolem hradní studny. Současníci ji označovali za div světa. Aby také ne, vždyť kvůli ní bylo nutné prokopat celou skálu, na níž hrad stojí. Studna budila všeobecný údiv. Ze dna se ozývalo zvláštní šumění, jako kdyby tam tekl potok, a časem se v ní začaly objevovat pekelné obludy.

Proto lidé do okolní skály vytesali kapličky, ze kterých prý zase zářilo zlato a stříbro. Obyvatele hradu zajímalo, odkud se ve studni bere voda a máli studna nějaký výtok. Proto jednoho dne spustili do studny kachnu, které na krk uvázali červenou stužku. Po nějaké chvíli vyplavala na rybníce u sousední obce Žichovice.

Kostel na vrchu Žďár! Tady poznají konec světa!

Výrazné terénní útvary odedávna upoutávaly mysl našich pohanských předků, a tak není divu, že se hory, zajímavá skaliska i kopce staly předmětem jejich posvátné úcty. Takový je i případ poutního místa zasvěceného sv. Wolfgangovi na vrchu Žďár nedaleko Chudenic na Klatovsku.

Z věže někdejšího kostela sv. Wolfganga je dnes známá rozhledna – Bolfánek. Na místě starší kaple nechal položit základy k novému poutnímu kostelu Heřman Jakub Černín (1659 – 1710). Později u kostela vyrostla malá kaple. Ta zakrývá skálu, na níž měl nocovat svatý Wolfgang. Prý se právě tady loučil s českou zemí a požehnal jí.

Dosud můžete na památné skále spatřit stopy Wolfgangových nohou a berly, pod skálou se má nacházet i jeho lůžko. Pověst nás poučuje o tom, že zde Wolfgang přenocoval roku 973, když se vracel z Prahy ze svěcení biskupa Dětmara.

Když se druhého dne probudil a se zalíbením pohleděl na krásné Pošumaví, umínil si, že zde vystaví kostel. Pustil se do stavby a práce šla dobře jemu i jeho průvodcům. Dalšího rána však zjistili, že je dílo předchozího dne zničeno. Vše se opakovalo druhého i třetího dne. Wolfgang poznal, že má ve zlém díle prsty ďábel, a vyzval jej, aby jim místo ničení pomáhal.

Ďábel se vzpíral, ale nakonec přistoupil na úmluvu, podle níž měl právo na prvního tvora, který do kostela vkročí. Sotva byla stavba dokončena, očekával ďábel oběť. Jaké však bylo jeho zklamání, když do nového svatostánku vběhl vlk. Ďábel poznal, že jej biskup s vlčím jménem obelstil, a zařval tak strašně, že skála pod kostelem pukla. Za hrozného puchu ďábel v puklině zmizel.

Sejdemeli dnes několik schodů v kapli do jakési krypty, uvidíme puklou skálu. Puklina je široká ani ne 10 cm – až prý se do ní vejde dospělý člověk (podle jiné verze těhotná žena), nastane konec světa...

Na Bolfánku bývala i poustevna a zdejší poustevníci opatrovali památku sv. Wolfganga. Na jeho svátek sem proudily davy poutníků, zejména z Bavor. Až Josef II. a jeho dekrety poutní kostel zrušili.

Rytíř Pětipeský z Neprobylic a jeho děsivý příběh!!

Tvrz rodu Pětipeských v Neprobylicích pochází zřejmě již ze 14. století, první písemně doložené

Jen několik kilometrů od Slaného směrem na Louny se v obci Neprobylice nachází původně středověká tvrz, jejíž vznik se datuje zhruba do 14. století. Písemně je doloženo, že od roku 1527 žil na zdejší Horní tvrzi rytíř Václav Pětipeský z Chýš a Egerberka na Blahoticích.

Sídlo, kterému se také říkalo Hrádek, nový majitel přestavěl, což připomínají tři pískovcové desky s erby, zasazené na jižní straně tvrze. Milovníky pověstí určitě potěší příběh, jak rytíř Pětipeský podle legendy ke svému jménu přišel.

Hrůzný plán

Podle staré pověsti žil na tvrzi Hrádek hodný a spravedlivý rytíř, který vlastnil také dvůr v Bysni. Po svatbě prý moc toužil po pokračovateli rodu, ale marně. Po nějaké době byl povolán na vojenské tažení proti Turkům a jen nerad se loučil se svou mladou ženou. Vojenská výprava se protáhla a rytířově ženě se v době jeho nepřítomnosti narodilo celkem pět novorozeňat, samí kluci.

Mladá matka buď z pohnutí mysli, nebo snad proto, že chtěla holčičku, neprojevila sebemenší známky radosti. Roli matky tolika dětí najednou nezvládla a její myšlenky byly čím dál černější. Přemýšlela, co s tolika potomky, a jak mezi ně v dospělosti rozdělit majetek. Nakonec v její mysli uzrál hrůzný plán. Děti musí zkrátka zmizet.

Nikdo, kromě jisté báby Kuklice, nevěděl, že se narodily, ani kolik jich vlastně je. Také její manžel neměl o pěti synech sebemenší potuchy, nebude je tedy vůbec postrádat. Rytířova žena se nakonec definitivně rozhodla nemluvňat zbavit. Zavolala tedy místní čarodějku bábu Kuklici, aby jí poradila, jak novorozeňata odstranit. Bába navrhla, že děti utopí za vesnicí v Bakovském potoce, a nikdo se nic nedozví. Bezcitná, možná částečně pomatená matka, souhlasila...

Místo psů novorozeňata

Bába ještě k večeru dala novorozeňata do nůše, zakryla je plachtou a šla k potoku. Stalo se však něco, s čím vražedkyně nepočítaly. Tou dobou se právě vracel rytíř z vojenské výpravy. Když potkal bábu Kuklici s nůší, optal se jí, co to nese těžkého. „Ale nesu utopit štěňata,“ odpověděla pohotově bába a pokračovala v cestě.

„Kolik jich je, není to škoda?“ tázal se opět rytíř a když se dozvěděl že pět, chtěl štěňata vidět. „Pojď sem, podívám se na ně a jedno z nich si vyberu. Na památku dnešního dne a svého návratu z boje!“

Bába se všemožně snažila rytíře odradit s tím, že pejskové za moc nestojí a navíc jsou ještě slepí... V tu chvíli se ozval z nůše dětský pláč. Rytíř i členové jeho družiny se zarazili, dětský pláč se ozval znovu. Rytíř nařídil sundat plachtu z nůše a nevěřil svým vlastním očím. Z nůše na něho hledělo pět kloučků.

„Co to má znamenat? Kam neseš ty děti?“ rozkřikl se rytíř a bába mu v pláči vše prozradila. Že jsou to jeho vlastní děti a že jí jeho paní nařídila, aby je zabila, než se o jejich narození někdo dozví. Rytíř rozkázal svým poddaným, aby děti odnesli do dvora v Bysni, postarali se o ně a nikomu nic neříkali. Bába Kuklice skončila okamžitě ve sklepení.

Rozsudek navrhli hosté

Rytíř přijel na tvrz, kde ho v tu chvíli nikdo nečekal. Jeho žena byla bledá, jak ji nenadálý příchod manžela vylekal, a vřelými slovy se snažila zakrýt špatné svědomí. Rytíř si jí nevšímal, ani jí neodpověděl na pozdrav a choval se, jako by na tvrzi ani nebyla. K jejímu údivu však poručil vystrojit velkou oslavu s jídlem a pitím na počest svého návratu. Pozval své nejbližší přátele a na neprobylické tvrzi se sešli šlechtici z celého okolí.

Zábava to byla veliká, hosté se veselili a hodovali, jenom hostitel byl po celou dobu smutný a vážný. Po vydatném obědě si vzal rytíř slovo a požádal přítomné, aby mu odpověděli na jedinou otázku. Co by si podle jejich soudu zasloužila matka, která by dala utopit svoje zcela zdravé děti? Jeho žena zbledla jak stěna a hosté se nejdříve divili, jakou otázku jim to rytíř klade. Ale nakonec za všechny odpověděl vladyka z Hřešic.

„Takovou matku by měli uvrhnout do tmavého vězení a měli by ji nechat zemřít hladem.“ Teprve v tu chvíli se rytíř svěřil se svým žalem a podrobně přítomným vylíčil, co se vlastně u potoka přihodilo. Že to byla právě jeho žena, která s bábou Kuklicí zosnovala vraždu jeho pěti synů. Pět krásných a zdravých hošíků chtěla nechat utopit jako psy. A protože se mu je podařilo zachránit, jeho rod dál hrdě ponese jméno Pětipeský.

Bábu upálili na hranici

Když to rytířova žena slyšela, omdlela. Odnesli ji do sklepení a někteří z přítomných se přimlouvali, aby ji rytíř tak krutě netrestal. Marně. Rytíř byl neoblomný, zážitek od potoka mu nedovolil být milosrdný. Rozkázal, aby jeho ženu uvěznili, tak, jak před tím navrhovali jeho hosté.

Bábu Kuklici, která měla vraždu jeho synů vlastoručně provést, nařídil nejprve vymáchat v potoce a potom upálit na hranici. Aby se prý pekla pomalu. Sám pak podle pověsti opustil neprobylickou tvrz a odjel na svůj dvůr do Bysně, kde vychovával svých pět synů. Všichni pak nesli jméno Pětipesští.

Nezničitelné neprobylické zvony

Tři středověké neprobylické zvony, které zdobí místní zvonici, pocházejí z 15. a 16. století. Původní středověká zvonice byla v roce 1896 zbořena a nahrazena přesnou kopií. Do zdi zvonice jsou zapuštěny dva náhrobní kameny, které byly přeneseny ze zbořeného kostela a jeden z nich nese jméno Václava Pětipeského. Tři neprobylické zvony jako zázrakem přežily obě světové války.

Prostřední z nich byl za 1. světové války rakouskými úřady určen k roztavení a odvezen. K jeho zničení však již nedošlo a na žádost starosty byl po skončení války vrácen do Neprobylic a zavěšen na původní místo. Za 2. světové války byl pro změnu odvezen největší ze zvonů, ale protože byla v Německu náletem zničena továrna, kde měl být roztaven, také on se vrátil na své původní místo na neprobylické zvonici. Obnovená zvonice stojí na místě bývalého hřbitova a kříž vedle zvonice je z roku 1888.

Podivný svět trpaslíků! 

Stalo se to v dobách, kdy ještě hrad Sovinec u Bruntálu býval mohutnou a nedobytnou pevností. Představte si nevlídnou listopadovou noc a studený vítr, zlověstně skučící v cimbuří. Strážný na věžním ochozu už se těšil, až ho přijdou vystřídat a zachumlá se dole na strážnici pod teplou deku...

Najednou zbystřil pozornost: v temné hmotě protilehlé Tvarožné hory prokmitlo světlo. Že by požár? Světlo sílilo a muž na věži nevěřil svým očím. V boku hory se otvíral jakýsi skalní oblouk, pod nímž planula mohutná vatra. A kolem ohně křepčily přízračné siluety postav, zvláštních zrůdných bytostí s krátkými šmajdavými nožkami a s velikánskými hlavami.

Strážný odhadoval, že žádná z nich není větší než sedmileté dítě. Skřeti se drželi za ruce a tančili v kruhu kolem plamenů. Teď k užaslému strážnému dolehl i podivný zpěv a hudba, jejíž zvonivé tóny připomínaly cimbál. Najednou všechno zhaslo, jako když člověk sfoukne svíčku. Druhý den strážný prolezl svah Tvarožné křížem krážem, ale po nočním tanci tam nenašel sebemenší stopu.

Trpaslíci, gnómové, permoníci, skřítkové... Objevují se v pověstech po celém světě, další lidé přísahají, že je viděli na vlastní oči. Kdo jsou doopravdy? Stejně jako u obrů obsahuje i představa trpaslíka na jedné straně prvky lidské a na druhé straně démonické. My ovšem v našem pátrání hledáme stopy reálných tvorů. Šlo o nějakou genetickou mutaci?

Trpaslíci se rodí dodnes a zakrslé tělo má na svědomí vrozená hormonální chyba. Avšak teprve kolem druhého roku se na dítěti pozná, že jeho růst se opožďuje. Nevratný proces dovedou již dnes lékaři zastavit pomocí léků, které dítě musí nepřetržitě užívat od zjištění prvních příznaků až do sedmnácti či dvaceti let, kdy bývá růst těla definitivně ukončen. Zdá se však, že v dřívějších dobách se trpaslíci rodili mnohem častěji. Proč?

Tito takzvaní liliputáni jsou zřejmě výsledkem křížení: v genetické bance lidské rasy zůstala zakódována dědičná informace původních, opravdových trpaslíků, o kterých vyprávějí staré kultury. Pro mnohé vědce jsou například dodnes historickou záhadou zvláštní kamenné domečky, které se nalézají na úpatí mayských chrámových pyramid. Do prázdné čtvercové dutiny uvnitř vede nízký, asi 80 cm vysoký dveřní otvor. Prošel by jím jedině trpaslík..

Po stopách OBRŮ!

Ruiny tetínského hradu možná skrývají tajemství obrů.  

»Jeden muž na Tetíně kopal sklep a narazil při tom na kostru obra. Lebka byla tak veliká, že ji sotva dva mužové obsáhli. Všechny tyto kosti odnesli pak na tetínský hrad, kde je umístili v jedné síni a ukazovali hostům.«

Tato pasáž z Kroniky české od Václava Hájka z Libočan bývala označována jako typická ukázka autorových mystifi kací. Nežili u nás ale nakonec opravdu obři?

Když byl totiž na konci minulého století proveden vědecký průzkum tajemných Turských maštalí pod tetínským hradem (těsně před tím, než byla tato soustava jeskyní definitivně zničena lomem), našlo se tu mnoho kostí pravěkých zvířat, mimo jiné i mamuta. Jeho lebka svou zaobleností může připomínat lidskou a otvor po chobotu býval často chápán jako jediné veliké oko.

Odtud vznikly báje o jednookých Kyklopech. Vysvětlení zní pravděpodobně a je zřejmé, že v mnoha případech skutečně nálezy »podivuhodně velkých kostí« zavdaly příčinu k rozšíření bájí o obrech a dracích. A přesto tu zůstává cosi znepokojivého...

V jeskyni Lovelock v Nevadě našli dělníci roku 1911 při těžbě guána mumifikované pozůstatky několika velice zvláštních lidí. Šokovala je především velikost bytostí: jejich výška se prý pohybovala od 2 do 2,5 metru! Zachovaly se i zbytky dlouhých vlasů a vousů, které měly výrazně zrzavou barvu.

Zajímavé je, že v této oblasti žijící indiáni mají mnoho legend o mocných obrech. Tvrdí, že byli původními obyvateli země a že jejich pradědové, kteří sem přišli ze severu, se s nimi ještě setkávali.

Mumie dělníci zlikvidovali a zřejmě by celá příhoda byla zapoenuta, kdyby se šťastnou náhodou nezachovala alespoň jedna lebka, která je dnes uložena v Humboldtově muzeu ve Winnemuce.

Příběhů o setkáních s obry či o nálezech jejich kostí se během věků nahromadilo tolik, že je jasné, že nemůže jít o nějakou mimořádnou zrůdnou výjimku, ale o zcela samostatnou a v určité době možná běžnou lidskou rasu.

V Čechách se pověsti o nich soustřeďují do míst dávných pravěkých hradišť a svatyní (Obrova noha u Otaslavic, Obersko na Mohelnicku, Obřany v Brně, Obrovy hroby – podivné čtvercové náspy v lese nedaleko Zvíkova). Také na Plešivci v Brdech a mnohde jinde prý sídlili obři...

Děsivý požírač mrtvých

Stalo se to někdy kolem roku 1005 na divokém, skalnatém a velice řídce osídleném území severovýchodních Čech. Skupina vystrašených vesničanů vyhledala uhlíře Truta, který žil osaměle v lesích, a obrátila se na něj jako na »znalce« se svým problémem: cosi během noci rozrývá hroby na jejich hřbitůvku, vyhrabává těla nebožtíků a odvléká je pryč.

Trut přislíbil pomoc a vydal se na průzkum. Na konci úzké soutěsky se černal otvor do jeskyně a tam mezi zbytky své děsivé hostiny tvrdě spal velký drak. Trut přikázal vesničanům, aby zabarikádovali vstup do sluje kmeny, mezi ně aby napěchovali suché větve, trávu a mech a pak vše podpálili. Drak se probudil kouřem a žárem a k hrůzou zkoprnělým vesničanům doléhal jeho zběsilý řev.

Český Dub je protkán tajemnými štolami.

Když oheň uhasl, vstoupil Trut dovnitř a našel draka mrtvého. Jako trofej zaslal prý dračí tělo do Prahy knížeti Oldřichovi a dostal za ně slušný měšec stříbrňáků. Dvorec, který si Trut za získanou odměnu postavil, se podle něj nazýval Trutnov. To je pověst o vzniku města, které má dodnes ve znaku cimbuří, nad nímž se vznáší drak a krkavec.Jak vypadal

Jak vypadal drak?

Trutnovský příběh je zajímavý tím, že neobsahuje žádné pohádkové, kouzelné prvky. Naprosto věrohodně zachycuje zvyky reálného zvířete, nočního lovce, který odvléká kořist do doupěte, kde spává přes den. Šlo nejspíš o ještěra se silnými, k hrabání uzpůsobenými drápy, což by nasvědčovalo tomu, že jeho hlavní potravou byli v zemních norách ukrytí hlodavci.

K tomu potřeboval i dobře vyvinutý čich – a tak není divu, že »vyčmuchal« lesní hřbitůvek a považoval ho za stůl prostřený k hostině. Pokusme se najít, co všechno se mohlo skrývat pod pojmem drak. Samozřejmě jako erbovní a alegorické zvíře má jen vzdálenou podobnost se svým předobrazem; například oněch pověstných několik hlav má funkci symbolického sdělení, podobně jako dvouhlavá orlice či dvouocasý lev.

Určitě kvůli tomu nebudeme tvrdit, že lev a orlice jsou vymyšlená, bájná zvířata. Naproti tomu tvrzení o plameni z dračí tlamy by nemuselo být v rozporu s pozorováním skutečného zvířete, když si uvědomíme velice dlouhý rozeklaný jazyk varanů, jímž neustále šlehají na všechny strany, protože je sídlem jejich čichu.

Ano, takový tři metry dlouhý ještěr podobný komodskému varanu vypadá jako nejreálnější předobraz draků... Zprávy o nich jsou z celé republiky, přímý důkaz se zatím najít nepodařilo.

Záhady podle Aloise Jiráska

Faustův dům, jak jej známe dnes.  

Málokdo si uvědomí, kolik je v knihách českého klasika Aloise Jiráska, vůči němuž můžeme mít kvůli povinné školní četbě poněkud opovržlivý vztah, zachyceno a popsáno záhadných jevů. Dočíst se můžete nejen o »černé díře« Faustova domu, ale popisuje také řeku Labe propadající se do sklepů plných zlata, nekromanta – vyvolávače mrtvých ze slovenských hor nebo záhadného mága – černého doktora z hradu Skály.

Povídka Aloise Jiráska Faustův dům vychází z lidových vyprávění o obávaném domě na jižním okraji Dobytčího trhu (dnes Karlova náměstí) v Praze. O nechvalnou pověst stavby se zasloužila řada podivných majitelů, kteří dům vlastnili. V rudolfinské době jej obýval například anglický alchymista Edward Kelley.

Dům byl patrně postaven na »dračím uzlu«, křižovatce energetických drah, a byl proto obzvlášť vhodný pro magické operace. Kde však Jirásek získal tak podrobný popis domu a jeho zařízení, použitý v povídce? Autor jako by mezi řádky naznačoval, že v případě podivných jevů uvnitř Faustova domu nešlo o nějaká pohádková kouzla, ale docela prosté využití fyzikálních zákonů.

V jeho výčtu poznáváme různé mechanické a zvukové automaty, hříčky s elektrickou energií, využití chemických reakcí. Jedinou opravdu zázračnou věcí je stříbrný tolar objevující se každé ráno na misce z černého mramoru.

Hra s časem

Mohlo by jít v tomto případě o miniaturní časovou smyčku? Jestliže ano, pak se zdá být zcela logické, že studentova diletantská snaha o kvalitativní změnu (aby se místo stříbrného tolaru objevoval zlatý dukát) vedla ke zhroucení prostoru.

V »černé díře«, která v podobě kuželovitého víru začala po dobu několika vteřin rotovat nad miskou, bylo okolí rozprášeno na molekuly. Dokonce i část stropu nad oním místem. Vzniklá díra ve stropě, kterou nebylo možno zazdít, protože žádný druh malty se nechtěl vázat se sklovitým povrchem otvoru, se nacházela v arkýři na severozápadním nároží domu.

Dodnes se na místech údajné díry objevují krvavé skvrny, které vzdorují každé snaze po zabílení. Může jít o uvolnění železitých složek z kamenného zdiva vlivem zatékající dešťové vody; ovšem ani toto prozaické vysvětlení nikterak nesnižuje tajemnou atmosféru domu.

Je náhodné, že právě ve Faustově domě sídlí lékárna? Alchymistická tradice domu jako kdyby měnila jen formy, ale nebylo ji možno přerušit...

Tajemné jezírko na Točníku

Hrad Točník se každé ráno pomalu a jakoby neochotně probouzí z nostalgického snu. Převislá, šikmo podseknutá skalní stěna se naklání nad hladinu nevelkého jezírka a vrhá na něj stín. Nehnutá hladina nabízí zrcadlově převrácený obraz paláce krále Václava IV. a zvolna nad ní plují šedé obláčky páry. „Je tam něco divného,“ říká jeden z turistů. A má pravdu...

Jezírko, v minulosti chráněné hustým lesem před přístupem slunečních paprsků, muselo být velmi silným zdrojem negativních energií. Není divu, že se o něm vyprávělo mnoho strašidelných pověstí. V minulých stoletích ho lidé nazývali »Černé jezero« a tvrdili, že je to zlé místo, tajemná past, v níž uvízly duše nevinných lidí, zavražděných králem Václavem.

Roku 1600 senzibilního a přecitlivělého císaře Rudolfa II. Habsburského přepadla hrůza ve chvíli, kdy jeho kočár minul jezírko. V hysterickém záchvatu začal vykřikovat, že na Točníku spát nebude, protože tu straší! Stala se tu ale i celá řada dalších nevysvětlených událostí, v jezírku byla například nalezena stará kostra neznámé ženy...

Pátrání na dně   Také se říkalo, že jezírko je bezedné, protože žádný z pokusů změřit jeho hloubku se nezdařil. Po roce 1880 však provedla nejmenovaná skupina zásadní pokus. Nechali jezírko pomocí hasičské stříkačky zcela vyčerpat. Pátrali po ústí štoly, po nějakém spojení s hradní studní, ale »nenalezli ničeho«. Škoda, že se nezachoval podrobnější popis dna.

Zajímavý je však údaj, že během dvou dnů bylo jezírko opět plné. To svědčí o přítomnosti poměrně silného pramene. Jezírko ale nemá žádný odtok! Pokud by na jeho dně byl pramen, voda by musela neustále přibývat, až by se přelila přes dnešní medvědí výběh dolů ze stráně.

Jenže jezírko už celá staletí udržuje výšku své hladiny v rozmezí několika centimetrů. Nepřeteče ani nevyschne. Možná má někde skrytý, kamennou sutí zanesený přepad, kde voda trhlinou ve skále opět uniká do hlubin...

Bílý přízrak!

Bílá paní. Legenda, o které se vypráví na hradech a zámcích po celé republice. Jenže kdo nebo co je ona záhadná postava? Jedna taková se objevuje na hradě Rožmberku a vyděsila i nacisty...

            Záhadná žena v bílém, s vysokým, špičatým gotickým čepcem na hlavě (ovšem podobná bývala i pokrývka hlavy staroperských mágů!) stojí, obklopena alchymistickými a kabalistickými symboly, a kouzelnickou hůlkou ukazuje na zvěrokruh.

Před legendárním obrazem na hradě Rožmberku se zastavují skupinky zvídavých turistů; z úst průvodce se dozvědí, že jde o portrét dobročinné a laskavé Perchty z Rožmberka. Jenže žádná pověst neříká nic o tom, že by se zabývala astrologií nebo magií. Koho tedy obraz představuje?

Postava na věži

Historky o bílé paní rodu Rožmberků jsou všeobecně známé, působivou uměleckou podobu jim dal Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Jenže tajemné zjevení projevuje svou přítomnost v hradních prostorách dodnes. Měření psychotroniků prokázala na hradě Rožmberku přítomnost jakési proměnlivé energie, jejíž hodnoty v nepravidelných periodách stoupají a zase klesají. Skoro jako by se její zdroj pohyboval...

Poslední, velmi působivé zjevení zdejší bílé paní je doloženo z dob druhé světové války, kdy byl na hradě letní tábor nacistické dívčí organizace. Každé ráno vztyčovaly dvě dívky na hranaté věži na Dolním hradě vlajku s hákovým křížem. Jednoho dne však vyběhly z věže s hrozným křikem a tvrdily, že nahoře spatřily bílou postavu, která jim hrozila. Zjevení pak spatřily i ostatní dívky, včetně jejich vedoucí a správce hradu.

Bělavý přízrak nepohnutě stál ve stínu na ochozu kulaté věže Jakobínky, která je nejstarším zachovaným zbytkem původního středověkého hradu. Ve světle stoupajícího slunce postupně bledl, až se před polednem rozplynul úplně. Dorazilo gestapo, aby případ vyšetřilo, ale nepodařilo se nic zjistit.

Znepokojivý byl především fakt, že na vrchol věže Jakobínky nevedlo žádné schodiště ani žebřík, takže bylo vyloučeno, aby se tam běžná fyzická osoba dostala. Šlo o promyšlenou provokaci českého odboje? Nebo spíš zvláštní odlesk ranního slunce na věži?

Jenže případ zjevení bílé paní není tak ojedinělý – a především není vůbec vázán jen na hrad Rožmberk, jak dokládají další četné pověsti z celé republiky. 

Labyrint pod Okoří!

Hrad Okoř je plný tajemství

Bylo to před rokem 1773, když kostelník Tůma z Tuchoměřic spolu s dalšími dvěma muži šel hledat poklad do hradních sklepů na Okoři.  Přišli do síně, kde byla veliká záře z kádě pod klenbou, tam hořely zlaťáky a pes věru strašný, černý, s ohnivýma očima a krvavými zuby na té kádi seděl a ani se nehnul. Ve třetí klenbě hořel mocně plamen a v tom plameni duše ruce k nim spínaly a prosily o vysvobození,“ píše se v dobových pramenech.

Na co ti tři v podzemí narazili? Původní význam slova »okoř« je ohrazení či spoutání něčeho (dodnes užíváme ve slově »pokoření«). Čeho se tu naši dávní předkové chtěli zmocnit?

Tajemná skála

Hrad Okoř patří k nejmonumentálnějším hradním zříceninám v těsné blízkosti Prahy. Na rozdíl od jiných hradů se schovává; jen vrcholek jeho věže trochu vyčnívá nad úroveň okolního terénu. Přesto stojí na vysokém čedičovém útesu. Tato skála, tyčící se uprostřed hlubokého močálovitého údolí Zákolanského potoka, byla i přes svou mohutnost z okolních plání neviditelná a do poslední chvíle před poutníkem skrytá.

V přízemí hradní věže je zazděna tajemná kaple a vedou odtud podzemní chodby. Vchody do hlubokých sklepů připomínají temné jeskyně, jejichž stěny a stropy už po několika metrech tvoří jen nepravidelně a hrubě otesaná skála.  Dodnes nevíme, kam vedou podzemní chodby.  Většina podzemních chodeb byla prozkoumána, mnoho kilometrů ale zůstává skryto. Co popisuje doslova hororový zážitek tří průzkumníků, zatím tedy nevíme. Někteří badatelé se domnívají, že jev nazývaný černým nebo pekelným psem má určitou elektromagnetickou podstatu a je spřízněn s plazmovými výboji a kulovými blesky. Jak ale vysvětlit další jevy, které nám naši předkové popisují?

Zázračná uzdravení v Horní Polici! 

Mezi místa doslova obestřená zázraky patří obec Horní Police nedaleko České Lípy. Konkrétně k tamnímu kostelu Navštívení Panny Marie se vážou desítky případů zázračného uzdravení.

Na svědomí je má právě Panna Maria Hornopolická, jejíž soška je vystavena na hlavním oltáři. Ve farní kronice, uložené v okresním archivu v České Lípě, je zaznamenáno na sto šedesát zázraků, které se v tomto kostele v průběhu staletí odehrály.

Jeden z posledních zázraků, konkrétně navrácení zraku, potvrdil  i starosta obce Lubomír Šulc, organizátor kulturních akcí a srazů krajanů.

Zázračná soška připlavala po vodě

Dřevěná soška Panny Marie byla podle legendy vyplavena na břeh řeky Ploučnice v roce 1523. Na těle má oválný otvor, ve kterém je vidět malé, ještě nenarozené děťátko. Dnes má několik druhů ošacení a obléká se podle toho, jaký je zrovna svátek.

Soška byla nalezena vedle starého mostu poblíž náměstí a v místě nálezu bylo později postaveno sousoší čtyř světců a Panny Marie, tzv. mariánské sousoší. Socha Panny Marie je oboustranná a dívá se na obě části obce rozdělené řekou. Jednoho z potomků zázračně vyslyšených farníků poznal osobně i současný starosta obce Lubomír Šulc.

Vnuk uzdraveného slepce přijíždí každý rok

„Jeden z té řady zázraků je detailně zdokumentován. Do zdejšího kostela přišel jednou slepý muž, prosil Pannu Marii za uzdravení a skutečně se mu navrátil zrak. Za to hornopolické Panně Marii slíbil, že jeho potomci budou sloužit Pánubohu. Potom došlo k tomu, že se rodina odstěhovala do Brazílie, kde se usídlila natrvalo. Tam se jeho syn oženil a stal se otcem chlapce. V duchu slibu složeného před lety v hornopolickém kostele vystudoval vnuk uzdraveného slepce na faráře. Ten farář k nám dnes jezdí pravidelně na poutě. Doklady o jeho vysvěcení existují, nežije sice už v Brazílii, ale na stará kolena přesídlil do Německa, konkrétně do Drážďan. Přijíždí každý rok a nechyběl ani letos. V kostele měl nádherný projev, jeho zdravotní stav však již nevypadá dobře,“ říká starosta obce.

Písař se uzdravil z horečky

Jistý Ambrož Josef Leyn, úřední písař ze Svádova, v roce 1685 trpěl vysokou horečkou, která ho trápila každý den a nepomáhal pro ti ní žádný lék. Ve své funkci jednou navštívil Horní Polici, kde se dozvěděl o zázračné sošce Panny Marie Hornopolické. Dne 19. května 1685 v 5 hodin odpoledne tedy navštívil místní kostel, rozsvítil dvě voskové svíce a před soškou Pannu Marii prosil o uzdravení.

Skutečně se tak stalo. Zdráv a vesel odešel domů. Na důkaz pravdy zaslal do kostela dopis s pečetí, v němž děkoval Bohu a Panně Marii za svoje uzdravení. Na důkaz vděku zde také založil nadaci se svým jménem.

Dítě se po modlitbě uzdravilo

Také Jan Jakub Lorenc, krejčí a občan České Kamenice, svědčí svým podpisem, že v roce 1690 nalezl pomoc u Matky Boží Hornopolické pro svoje dítě, které dostalo neštovice a při tom mělo velké horečky. Když byla lékařská pomoc marná, obrátil se k Matce Boží v Horní Polici a v modlitbě obětoval svoje dítě Bohu.

Sliboval svoji každoroční návštěvu v Horní Polici, jen když se mu děcko vyléčí. A skutečně. Když se vrátil domů, bylo dítě již mimo nebezpečí. To potvrzují i další dva muži z České Kamenice Ludvík Metschel a Dobiáš Fleck.

Po modlitbě začala opět chodit

Alžběta Bretschnerová z hornického města Krupky ve svých 28 letech těžce onemocněla. Dokonce se nemohla čtyři dny na lůžku ani hnout, ani mluvit. Teprve pátého dne přišla částečně k sobě, ale na nohy se nemohla postavit. Nemohla jimi hýbat, stejně tak rukama. Protože jí nebylo pomoci, obrátila se s důvěrou na hornopolickou Pannu Marii.

Do obce ji tedy přátelé odvezli na trakaři a ubytovali ji u hornopolického vrchního rychtáře Jana Zenkera. U něho strávila osm dní. Nejdříve poprosila rychtářova syna, aby jí koupil střevíce pro posvěcení Matkou Boží. Dala mu 3 krejcary. Poté se nechala odvézt hornopolickým krejčím Jiřím Heymannem do kostela.

Zde 4. července vykonala i svatou zpověď a zúčastnila se svatého přijímání. Prosila při tom neúnavně Pannu Marii za uzdravení. A její prosba se splnila. Z klečící polohy vstala a sama již mohla odejít z kostela. Dokonce po několika dnech odešla domů, do Krupky. Tento zázrak prokazují kromě krejčího i pan děkan Michael Jantsch s Horní Police a pan děkan Engelmann ze Zákup a další svědci.

Zázraky přesáhly hranice Čech

Zpráva o zázracích Panny Marie Hornopolické se rozšířila široko daleko, což je patrné i ze záznamu z roku 1736 – 7. 7. 1736 přísežně prohlašuje a svědecky dokládá představená ženského františkánského kláštera v Reidtu na panství Jülich ve ŠlesvickuHolštýnsku sestra Barbora Volfová notářským zápisem a dvěma svědky: V poslední době trpěla oční nemocí a bylo nebezpečí, že oslepne.

Svoje útočiště nalezla u Panny Marie Hornopolické v Českém království, které se oddala a v několika dnech se uzdravila. Což připisuje naší Panně Marii. Stalo se tak v klášteře Reidtu za přítomnosti P. Jindřicha Nagela a P. Vavřince Zulpiga jako svědků a listina je podepsána notářem Quirinem Dresenem, veřejným císařským notářem v Düsseldorfu.

Vyléčená hraběnka

Pamětní kniha z roku 1722 uvádí další vyslyšení Matky Boží. Hraběnka Antonie Pachtová, která byla návštěvou u velkovévodkyně Toskánské na jejím statku ve Zvoleněvsi, onemocněla neštovicemi. O pomoc se obrátila na naši Matku Boží a byla skutečně vyslyšena.

Na důkaz díků nechala vyrobit a připevnit velkou broušenou skleněnou desku před sošku Panny Marie. Měla vysokou pořizovací hodnotu 150 zlatých. A v témže roce obětovala jedna občanka z České Lípy svůj zlatý prsten s granáty pro hornopolický kostel.

Tajemný objekt

Dívá se směrem k rybníku. Vidí tři oranžová světla velká jako kopací míč. Světla jsou v jedné vodorovné řadě, vzdálená od sebe asi 1,5 metru. Pes zuřivě štěká a vyskakuje na drátěný plot okolo zahrady. Zjevně jej dráždí to, co se děje u rybníka. A právě v tu chvíli se to stalo.

Od tří světelných koulí vyšlehl tenký rudý paprsek, prošel skrz drátěný plot a zasáhl Zuzanku. Ta bez hlesu padá k zemi. Paní Urbanová dostává strach, ale chce pejskovi pomoci. Opatrně se proto přiblíží k plotu a odnáší ho. Domnívá se, že je mrtvý, a pokládá ho na zápraží. Je zoufalá a o další osud oranžových světel se už nezajímá.

Až druhý den se sousedů poptává, nikdo nic neví, jenom všichni nevěřícně kroutí hlavou, když říká, že Zuzanku kdosi »postřelil«. Na těle fenky se přitom nenašla žádná stopa po kulce ani po popálenině. Ráno po celé události se sice Zuzanka nehýbala, ale byla teplá a během dne dokonce pookřála. Byla sice týden jako omámená, ale zásah červeným paprskem přežila.

Zvláštní na celé věci bylo, že po nějakou dobu fence vytékala z tlamy a konečníku žlutá voda. Veterináře nenavštívili, protože se báli posměchu. Za zmínku ještě stojí, že dům stojí na zvláštním místě. Třikrát následkem blesku vyhořel.

Událost se nikdy nepodařilo vysvětlit. Může za ni vtipálek, nebo šlo třeba o návštěvníky z vesmíru? Kdoví... 

Světla nad rybníkem!

Co rybář viděl? Dodnes není záhada vysvětlena.  

Jen stěží uvěřitelný příběh rybáře z Kamenného Malíkova na Jindřichohradecku. Toho překvapila tajemná světla nad rybníkem.

Takhle popisuje svůj příběh, který se dodnes nepodařilo vysvětlit...

Byl chladný říjnový den roku 1977, ale protože jsem vášnivý rybář, vyjel jsem si autem z Kamenného Malíkova do Žirovnice k rybníku Nový (lidově zvanému Ježek) na candáty. Mohlo být asi tak čtvrt hodiny po sedmé večer, drobně mžilo, tma byla, že by se dala krájet, když se to stalo. Zničehonic bylo světlo jako ve dne, ale jiné, zvláštní, takové bílé jako od zářivky či od halogenu. Celý desetihektarový rybník i s ostrůvkem a okolní krajinou, kam jsem dohlédl, byl osvícený. Kdyby mi upadl na zem do trávy špendlík, tak jsem ho viděl.

Samozřejmě že jsem se toho divu lekl. Zdroj onoho světla visel asi třicet metrů nad lesem a byl ode mě vzdálený tak dvě stě padesát metrů... Strach jsem měl, ale zvolil jsem vyčkávací taktiku. »Co to může být,« ptal jsem se sám sebe. Nic jiného mě nenapadlo, než že tenhle úkaz není z tohoto světa. Čekání bylo nekonečné. Světlo zůstávalo stále na stejném místě“.

Zničený les

„Asi po patnácti nebo dvaceti minutách se bílé světlo změnilo v oranžové a v ten moment prudce vylétlo vzhůru, udělalo manévr do pravého úhlu a zároveň se jeho barva změnila z oranžové na červenou. Bylo to tak fantastické, že se to nedá ani popsat. Vše se událo za naprostého ticha a trvalo to pouhou vteřinu. Poté ono »světlo« pomalu odlétalo v podobě malého červeného bodu přes Žirovnici směrem na Popelín, trvalo to asi třicet minut.

Když jsem se za dva roky vrátil za stejným účelem (chytání ryb) do těchto míst, všiml jsem si, že staleté smrky, které stály na místě ozářeném oním světlem, jsou pokáceny. Nemohu říct, zda stromy zničil kůrovec či onen tajemný jev. Ale pokaždé, když vidím ten skoro sedmdesátimetrový kruh vykáceného lesa, je to pro mne, i po letech, záhada“. 

Za tajemstvím studánek

Lidé žijící v české kotlině uctívali odedávna vodní prameny, přinášeli jim oběti a starali se o ně. V křesťanské éře nastoupili na místa pohanských bůžků křesťanští svatí, ale význam posvátných pramenů se nezmenšil. Není divu, vždyť patronkou vod, a tedy i pramenů, se stala sama Panna Maria.

Pramen je místem průniku tří živlů – vody, země a vzduchu. Není proto divu, že se na takových místech mnohdy dějí podivné věci. Místem doslova protkaným posvátnými a léčivými prameny je Šumava.

Jedním z mnoha míst, které nás bude zajímat, je obec Stachy na Prachaticku. Zdejší zázračný pramen, zasvěcený Panně Marii Sedmibolestné, není daleko od autobusového nádraží. Váže se k němu řada legend.

První o dívce, která měla nemocné oči a oslepla, ale poté, co si oči omyla zázračnou vodou, opět prohlédla. Druhá legenda se vztahuje k obrazu Panny Marie. Zadívámeli se na něj pozorněji, zjistíme, že Panně Marii, která drží Ježíše Krista sejmutého z kříže, protíná hruď (srdce) sedm mečů.

Těchto sedm mečů znázorňuje sedm bolestí Panny Marie. Jsou však také alegorickým znázorněním sedmi paprsků kosmické energie, která proudí vesmírem. Obraz je velmi sugestivní, a jsteli citlivější, možná že při pohledu na něj začne bolet srdce i vás.

Zázračný obraz

Lze tedy usuzovat, že obraz označuje místo, které je energeticky zajímavé. Zvláštní je, že obraz v horní části bez zjevné příčiny černá. Legenda, která se k obrazu vztahuje, praví, že když byl ve dvacátých letech odnášen k opravě, mužům, kteří jej nesli, se zdál stále těžší a těžší, až jej vůbec nemohli unést.

V kostele, kam byl obraz z kaple přemístěn, zčernal a oba muži, kteří jej stěhovali, zemřeli na podivnou nemoc. Poté, co byl vrácen zpět do kaple, začal obraz opět světlet, pouze horní okraj zůstal dodnes tmavý.V souvislosti s tímto příbse také vypráví o proroctví, které předpovídalo válku.

Zčernalý obraz měl údajně zesvětlet během dvanácti let před velkou válkou. Tento proces začal v roce 1926 a zesvětlení pokračovalo ve třech fáZdejší studánka je navíc prý jednou ze tří, které označují území, jež zůstane při velkém světovém neštěstí uchráněno.

Zbylé vrcholy trojúhelníku tvoří další mariánské studánky, jedna nedaleko Zdíkova, druhá u Brnišova.

 Poklad ve Zlaté!

V okolí bývalé Zlaté se hledaly nacistické poklady.  

Přestože od skončení druhé světové války uplynulo víc než 60 let, stále zůstávají otazníky a záhady, které se dosud nepodařilo objasnit. Jednou z nejzajímavějších jsou takzvané nacistické poklady, z nichž některé se údajně dosud skrývají na našem území. Asi nejslavnějším a nejhledanějším pokladem má být Jantarová komnata.

Pokladů a archivů by ovšem mělo být na našem území mnohem víc, a tak není divu, že se bezpečnostní složky tehdejšího socialistického státu snažily objevit alespoň některé... My se zaměříme na tajnou akci, jejímž cílem bylo objevení pokladu v jižních Čechách. Tato akce se odehrávala v naprosté tajnosti.

Přísně tajné

V roce 2000 jsem se setkal s člověkem, který v letech 1965 – 1968 vykonával základní vojenskou službu u ženistů v Českém Krumlově. Tato jednotka byla využívána k nejrůznějším zemním pracím, většinou tajným. Tady je jeho svědectví:

I když nám nikdo nic konkrétního neřekl, složili jsme si určitou mozaiku. Hajný německé národnosti, který měl být po skončení války v transportu odsunut, předával svému nástupci revír. Zavedl ho na jedno místo u vesnice Zlatá a řekl, že je skutečně »zlatá«. Koncem války sem měl být přivezen transport nějakých beden. Vesničané je odváželi na kraj lesa, kde je převzala speciální ženijní jednotka. Bedny zahrabávalo na tři sta zajatců. Všichni byli po dokončení akce zlikvidováni.

Naše úřady získaly podrobnější informace o místě úkrytů a první práce začaly někdy v padesátých letech. V několika případech jsme si už mysleli, že jsme něco našli, ale většinou to byly falešné závaly. Němci tam v každém případě něco maskovali. Nám sdělili, že ještě nejsou nalezeny svatoštěpánské klenoty a že právě s nimi by měla celá akce souviset. Jenže pak pátrání zničehonic skončilo. Při plnění tohoto úkolu právě probíhala cvičná mobilizace Moravy. Sotva jsme prostor opustili, začala ostrá střelba. Podobné cvičení mělo zamaskovat naši činnost po dokončení práce...

Případ Zlatá je vzácným svědectvím o hledání nacistických pokladů na území tehdejšího Československa. Některé operace neodhalíme nikdy. Dokumenty neexistují a svědci také ne... 

Co skrývá kostel?

Octneteli se někdy v kostele sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci, nejspíš mi dáte za pravdu. Záhadné obrazce, tajemné malby. Skřet s ohromnou hlavou, nasazenou přímo na nohou, žena, která má prsa na zádech, a další těžko defi novatelná monstra napůl zvířecí, napůl lidská.

Jako záhadology spekulující s informacemi a daty nás napadají fantastické závěry. Nemohou být znázorněné zrůdy mutanty či tvory z jiných dimenzí? Genetické mutace ve čtrnáctém století – to nezní příliš věrohodně. Nevíme, jen tušíme, že s výzdobou tohoto kostela není něco v pořádku. Varování či tajný kód? Když varování, tak před čím, když šifra, tak co tají?

Všimněme si, že se malby zrůd pravidelně střídají s obdélníky, tvořenými nejrůznějšími geometrickými obrazci. Jako by tu byla rozehrána jakási neznámá karetní hra. Podle jednoho názoru se neznámý malíř inspiroval požitím nějaké psychedelické látky (možná to byl přímo nějaký čarodějnický lektvar, který podobnou drogu obsahoval). Podle jiných zachytil vizi, v níž se mu zjevili mutanti zrození po apokalypse atomové války.

Kód vzniku života?

Spolu se mnou se nad významem kreseb zamýšlel i badatel a folklorista Otomar Dvořák. Podívejme se znovu na malby v kostele sv. Jana Křtitele. Na konci jednoho pásu leží v obdélníku mezi soustavou bodů do klubíčka schoulený novorozenec.

Na dalším významném místě rozeznáváme bájné zvíře, napůl orla a napůl lva. Je to pták Noh, prastarý symbol, který už v egyptské mytologii ztělesňoval démona ochrany a pomsty. Byl strážcem cesty duší, po níž odcházejí zemřelí, ale mohou po ní putovat i zasvěcenci velkých mysterií, a často býval zobrazován, jak sedí na Stromě života.

Je snad v oněch pásech zakódováno tajemství vzniku života, rozložení chromozomů a genů v buňkách (zdůrazněné kroužky s tmavým jádrem a světlým membránovým obalem) na příčkách spirály DNA (různě lomené trojité čáry)? I s názornou ukázkou chyb vedoucích k deformacím (obrázky zrůd)?

Tomu asi měli rozumět jen zasvěcení...

Prokletý kněz z Kašperka!

Zřícenina Kašperka je ozdobou Kašperských Hor. Údajně je dodnes mezi zdmi ukrytý poklad.

Romantická zřícenina hradu Kašperk, umístěná na kopci uprostřed hlubokých lesů, je přímo prodchnuta atmosférou tajemna. Hrad založil císař a král Karel IV. a původně nesl jméno Karlsburg.

I když se často mluví o pokladu, který má být na Kašperku ukryt, je daleko větší záhadou hřbitov pod hradem, konkrétně kostel sv. Mikuláše a hřbitovní kaple sv. Anny. Podle slov Dr. Vladimíra Horpeniaka, historika Muzea Šumavy, se na hřbitově, který je starší než hrad sám, dodnes dějí podivné věci...

Mrtvý kněz nalezl pokoje

Asi nejpodivnější je příběh mladíka, který se šel jednoho letního odpoledne do kaple sv. Anny pomodlit. V kapli byl sám a během rozjímání tvrdě usnul. Probudil ho hluk a cinkání zvonku směrem od oltáře. Kolem už byla tma, jen u oltáře hořely svíce. Nikde nebylo ani živáčka, pouze ve svitu kostelních svící se starý kněz připravoval na mši. Náhle ještě rozespalého mladíka oslovil a poprosil ho, zda by mu nepomohl odsloužit mši jako ministrant.

Jelikož měl mladík s ministrantováním zkušenosti, souhlasil, ale všechno mu připadalo nějaké divné. Atmosféra kolem působila nějak zlověstně, jako by se jednalo o zvlášť barvitý sen. Mladý muž přistoupil zaraženě k oltáři, a když se zblízka zahleděl starému knězi do tváře, málem oněměl strachy. Místo obličeje na něho z kněžského roucha hleděla lebka. Nohy měl rázem jako z olova, nemohl se pořádně hnout z místa.

I přes hrůzu v srdci a stažené hrdlo mši statečně dosloužil. Kněz, který byl ve skutečnosti nebožtík, zkoprnělému mladíkovi po mši několikrát poděkoval a zároveň mu i celou hrůznou situaci vysvětlil. Ještě za života si prý jako kněz vzal peníze za mši, kterou nikdy neodsloužil, a proto nemohl dojít pokoje. Sto let trvalo, než konečně došel klidu.

Rej duchů v kostele

Další dochovaná pověst, vázaná k místnímu kostelu, vypráví o ženě, která si odpoledne zdřímla, a když se probudila, neměla pojem o čase. Domnívala se, že jde do kostela načas, ve skutečnosti však měla několikahodinové zpoždění. Nic jí však nepřipadalo divné, protože když se blížila ke kostelu, slyšela uvnitř varhany a zpěv přítomných.

V kostele bylo plno, ale něco tam nehrálo. Až po chvíli si překvapená žena všimla, že přítomné vůbec nezná, a náhle ji pojal šílený strach. S hrůzou zjistila, že mnohé z postav kolem ní, včetně děkana, jsou již dávno mrtvé. Nebožtíky poznávala všude kolem sebe. Bledé tváře se zjevovaly ze všech koutů kostela, když vtom jí jedna ze zemřelých sousedek pošeptala, ať z kostela co nejrychleji zmizí. A ať ještě před odchodem zanechá na hřbitově svůj kabátek.

Žena poslechla, jako ve snách se vytratila z kostela na hřbitov a tam svůj kabátek podle rady mrtvé sousedky odhodila. Druhý den byl její kabátek nalezen na hřbitovní cestě roztrhaný.

Středověký hřbitov je stále v provozu

Kostel sv. Mikuláše je zhruba z třetího desetiletí čtrnáctého století. Pohřbívalo se tu ale dávno předtím, jak dokazuje nález hrobu z konce 12. století přímo v areálu kostela. Další hrob je z roku 1347 a je místem odpočinku člena městské rady Mikuláše Hoslera.

Podle historických svědectví byl kostel i hřbitov vždy místem podivných událostí, kvůli čemuž byl také zkoumán psychotronicky. Bylo zjištěno, že z kostela vychází zvláštní energie, kterou je stavba doslova nabitá. Záhadami je opředený i přístavek – kostnice s umrlčími prkny.

Na nich ležel nebožtík, který byl po nich poté spuštěn do hrobu. K umrlčím prknům se váže několik příběhů. Například jeden muž našel prkno opřené v lese o kmen stromu a doma ho použil při výrobě postele. Se zlou se však potázal, neboť nebožtíci o sobě dávali každou noc vědět a dotyčný rozhodně klidný spánek neměl.

Podle jiné pověsti zahlédli dva mladí zloději okénkem v umrlčí komoře kostlivce ještě se zbytky tkání, jak hrají kuželky. Hráli s lidskými kostmi a kuželkové koule jim nahrazovaly lidské lebky.

Zázračná soška byla ukradena

Ještě starší než kostel sv. Mikuláše je hřbitovní kaple sv. Anny, která pochází ze začátku čtrnáctého století.

„V jejím suterénu se dříve ukládaly a třídily staré kosti nebožtíků, objevené v místech nově vykopaných hrobů. Sloužila tedy jako kostnice i pohřební svatyně. Dlouhá léta zde byla i zázračná soška, u které se dála neuvěřitelná uzdravení. Dokonce existovala i kniha zázraků, do které se jednotlivé případy zaznamenávaly. Například navrácení zraku nebo vyléčení nemocných končetin. V roce 1990, v době, kdy se otevřely hranice, byla soška ukradena,“ říká doktor Horpeniak, historik Muzea Šumavy.

Díky léčebným schopnostem a zázračné sošce chovali lidé kapli v úctě a v minulosti sloužila léta i jako vyhledávané poutní místo.

Případ prázdného hrobu

Kostel v Obděnicích, kde měl být pohřben Jakub Krčín.  

V dalším díle našeho seriálu o záhadách se podíváme za Jakubem Krčínem z Jelčan a Sedlčan, rybníkářem posledních Rožmberků. Síť rybníků, kterou v jižních Čechách vybudoval, je dodnes považována za geniální dílo. I díky tomu byl už za svého života obviňován ze spolků s ďáblem. Není divu. Vždyť nad jeho tvrzí v Křepenicích často stoupal kouř a dým různých barev. A ďábel mu prý nejednou pomohl s těmi nejsmělejšími plány a odnesl si jej po smrti do pekel... 

Na sklonku svého života si Krčín oblíbil tvrz v Obděnicích u Petrovic a chystal se k poslednímu odpočinku v místním kostele Nanebevzetí Panny Marie, který dal rok před svou smrtí opravit. Právě pod ním se údajně nachází Krčínův zlatý poklad.

Následujícího roku po opravě kostela, v pondělí po sv. Antonínu, pořídil svou poslední vůli – bylo to 19. ledna 1604. Kupodivu neznáme datum úmrtí tak významného člověka, víme pouze to, že skonal některý den mezi 19. lednem a 15. únorem 1604. Bylo mu třiasedmdesát let.

Kam zmizel?

Největší překvapení však čekalo na dělníky, kteří ve dvacátém století opravovali Krčínovu hrobku v kostelíku v Obděnicích. Krásný mramorový náhrobek (140 cm vysoký a 94 cm široký) dodnes stojí vedle kazatelny. Avšak je to skutečně místo jeho posledního odpočinku?

Dělníci, kteří odkryli mramorový náhrobek, zjistili, že je hrobka prázdná. Kde Krčín odpočívá, nikdo neví. Že by ho přece jenom odnesl ďábel? Či snad přišel tento amatérský alchymista na tajemství věčného života a bloudí dosud mezi námi? Kdoví.

X

Tajemná štola.

Zpráva o prázdné hrobce však není obecně známá a jako fakt je přijímáno, že Krčín odpočívá v Obděnicích. Jenomže jak dosvědčují pamětníci oprav kostela, NENÍ TO PRAVDA!

Kde Krčín opravdu odpočívá? Možností je několik a ani jednu se zatím nepodařilo prokázat! A tak nám Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan zanechal kromě skvělé rybniční soustavy i jedno malé tajemství.

Případ ztraceného kláštera

Kaple sv. Jana byla dlouhá léta používána jako ložnice bytové jednotky a nikdo netušil, o co se jedná, ukazuje Tomáš Edel

V dalším díle našeho seriálu se pustíme do téměř detektivního pátrání po ztraceném klášteře v Českém Dubu. Za všechno může Havel z Lemberka, manžel české světice Zdislavy. Právě on pozval do kraje pod Ještědem ve třináctém století Rytířský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského.

Možná je znáte jako johanity či maltézské rytíře. Ti vystavěli své útočiště, jenže v průběhu let jako by se klášter propadl do země... Pátrat po něm začal ještě jako mladý student ředitel podještědského Muzea Karolíny Světlé PhDr. Tomáš Edel.

„Z kamenných budov kláštera se přece musely dochovat alespoň zbytky zdí a zlomky portálů či oken,“ přemýšlel počátkem 80. let historik. „Roku 1357 ho navštívil císař Karel IV., takže bylo jasné, že nešlo o nějaký klášteříček, ale že to musel být nádherný výstavný areál.“

První stopy byly objeveny v malé osadě Domaslovicích, ležící asi dva kilometry východně od Českého Dubu. Tady se zčásti zachoval bývalý panský dvůr, vybudovaný v druhé polovině šestnáctého století. Pan Král, zemědělec, který na zdejším statku hospodařil, upozornil na poničený pískovcový portál, zazděný do ohrady jeho dvora. Kde se tu vzal portál starší než celý dvůr?

Úspěšné pátrání

Odpověď na tuhle otázku přišla v roce 1991, kdy dr. Edel začal hledat klášter tam, kde ho zatím nikdo nehledal. V prostorách renesančního zámku, který vyhořel a byl přestavěn na banální dům.

„10. října 1991 jsem vstoupil do zámeckého sklepa. Na osu klenby stěny jsem přiložil k tvrdé omítce ostří majzlíku a během několika okamžiků vystoupila hluboká okenní špaleta a já nahlédl do třináctého století. Byl to takový šok. Zaplavil mě skutečný pocit zděšení, co se to tu v tom bramborovém sklepě objevilo. Otočil jsem se a uvědomil si, že všude tady pod omítkou jsou skryty raně středověké stěny a klenby a okna a portály johanitského kláštera. Tady léčila své nemocné blahoslavená Zdislava a přes všechna ta staletí požárů, ničení a bourání to tu všechno stojí dodnes. A k pocitu zděšení se přidala obrovská vlna radosti nad tím, jaká se v Čechách znovu zrodila krása,“ říká archeolog. A pak už šlo všechno ráz na ráz. Práce pokračovaly a zedníci kus po kuse znovu přiváděli na svět johanitský klášter...

Čerpáno z knihy Neuvěřitelné jevy a podivuhodné bytosti