kdo byl Václav Havel??ČEŠI PLAKALI I O GOTTWALDA4
Znovu otevřený dopis exprezidentovi Václavu Havlovi
Krátké připomenutí k 8. výročí pádu Bagdádu
8.4.2011
Váţený pane Havle,
den 9. duben se stal smutným datem v soudobých dějinách Iráku a jedním z mezníků jeho historie. Tento den, označovaný jako Výročí okupace, padl Bagdád do rukou dobyvatelů a celá země přešla od hrůzné diktatury k hrůzné okupaci. Těţce zkoušený Irák se ani po osmi letech nemůţe vymanit z následků ilegálního a barbarského činu.
Často zmiňovaná spekulativní argumentace „Byl snad diktátorský reţim Saddama Hussaina lepší neţ dnešní?“ neospravedlňuje vyhlášení války a nemůţe nikoho zbavit historické, právní a morální odpovědnosti. Dnes probíhající lidové revoluce v arabských zemích navíc jasně dokazují, ţe se utlačované národy mohou vymanit z totalitních reţimů vlastním přičiněním – bez „bratrské invaze“.
Podívejme se na některé titulky ţivotní reality v novém Iráku a právě tak na dnešní politické zřízení - plod poválečného uspořádání.
více neţ milion nevinných padlých ţivotů,
miliony vdov a sirotků bez domova,
miliony utečenců a uprchlíků,
statisíce sekulárně smýšlejících lidí pronásledovaných nově nastoleným primitivním řádem,
elita společnosti (intelektuálové, spisovatelé, lékaři, inţenýři, umělci, herci, básníci, skladatelé, novináři, vysokoškolští učitelé, pedagogové, badatelé, vědecké kádry a další) musela prchnout před represí nového řádu do arabských a jiných zemí světa,
stovky tisíc terorizovaných křesťanů musely utéct do ciziny, nevyjímaje vyznavače dalších náboţenství,
stovky zavraţděných novinářů a pracovníků sdělovacích prostředků,
desítky tisíc lidí, včetně nezletilých, byly bez obvinění či řádného soudu zatčeny a jsou v ţalářích vládních represivních struktur, které často podléhají vůli jednotlivých vládnoucích politických stran,
neprosté selhání v zajišťování základních ţivotních podmínek jako je pitná voda, elektrická energie, základní zdravotní péče, školství a doprava,
rozrůstání chudoby, nemocí, nezaměstnanosti a negramotnosti,
likvidace irácké sekulární společnosti ve prospěch nastolení pseudo-theokratického systému,
brutalita vůči bezbranným demonstrantům, potlačování svobody projevu, svobody shromaţdování a práva na protest a zavedená praxe mučení internovaných a uvězněných,
všudypřítomná korupce ve vrcholném státním aparátu, vytunelování veřejných financí a absolutní privilegia vládnoucí oligarchie,
nekompetentní a zkorumpovaný reţim s doktrínou sektářství a s politikou rozporcování státního aparátu a státních financí,
a mnoho dalších.
Váţený pane Havle, dovolujeme si Vás – v otázce Iráku – znovu vyzvat k veřejné nápravě vlastního postoje, který jste zaujal v době příprav na invazi. Ve jménu humanismu a principu vyšších hodnot, pro vlastní historický kredit a pro morální odpovědnost je nezbytné se jasně vyjádřit – byť dodatečně – k tehdejšímu irelevantnímu postoji.
Jsme přesvědčeni, ţe ještě nevypršel čas distancovat se od invaze do Iráku – od tohoto válečného dobrodruţství bývalé americké administrativy. Nadešel však čas omluvit se iráckému lidu za nevinné oběti a za nelidské strádání a utrpení, které s sebou přinesla válka, jejíţ následky proţívá ţalostně irácký lid dodnes.
S úctou,
Ing. Faisal Ismail, CSc., předseda
Česko-irácké sdruţení
Praha, 8.4.2011
http://www.zvedavec.org/prispevky/2011/04/4308-znovu-otevreny-dopis-exprezidentovi-vaclavu-havlovi-.htm?PHPSESSID=30ein53ifabnk55ovp872h8315
*********************************
Další chyba humanitárního bombardéra Havla
Poslanci: Intervence v Libyi?
Autor: Petr Mašek
7.3.2011
Vojenský zásah v Libyi, jak o něm hovoří Václav Havel, by prý byl nebezpečnou chybou. Stanovisko exprezidenta, poţadujícího vojenskou intervenci v případě pokračování občanské války většinou sjednocuje české poslance. Oslovení zákonodárci připouštějí vytvoření leteckého deštníku, kryjícího povstalce před útoky Kaddáfího bombardérů, přímou vojenskou intervenci ale nikoliv.
"Osobně jsem ho měl za komického klauna. Vlastně celý svět ho měl za podivínského šaška. A celý svět se mýlil. Ukázalo se, ţe to je šílený zločinec," naznačuje své pochybení při analýze libyjského vůdce český exprezident Václav Havel.
Poţaduje v případě pokračování bojů Kaddáfího vojáků proti povstalcům vojenskou intervenci mezinárodních sil. Svým postojem ale vyvolal reakci svého nástupce Václava Klause. Ten při křtu své knihy "Rok osmý" uvedl, ţe s Havlem nesouhlasí v mnoha věcech. "Nejfatálněji jsem s ním nesouhlasil, kdyţ chtěl bombardovat Bělehrad. Nesouhlasím s ním ani v této věci," nechal se slyšet prezident.
A není jediným, kdo Havlovi opakuje jeho legendární termín "humanitární bombardování", ačkoliv konkrétně toto slovní spojení Havel ve skutečnosti nepouţil
"Domnívám se, ţe během zásahu NATO na Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůţe pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimţ je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů," prohlásil Havel ve své památné řeči z roku 1999.
Čtvrtstoletí od posledního bombardování
"Zkušenost z Iráku by měla našeho humanitárního bombardéra minimálně varovat. Bylo by to stejné, legitimizovalo by to Kaddáfího v očích Libyjců," připomíná europoslanec KSČM Miroslav Ransdorf moţné rozhořčení libyjských občanů při jakékoliv zmínce o vojenské intervenci za účasti Západu.
Letadla s výsostnými znaky USA by se totiţ nad libyjské území vrátila takřka přesně po čtvrt století. 15. a 16 dubna 1986 provedlo americké letectvo sérii náletů jako odvetu za libyjský bombový atentát na americké vojáky, popíjející v jednom ze západoberlínských barů. Libyjská odpověď na dubnový letecký útok proběhla také ve vzduchu, obětí byli pasaţéři a osádka letu PanAm 103 a 11 obyvatel skotského městečka Lockerbie. Kdo je ten hodný a kdo zlý?
Na nebezpečí legitimizace Kaddáfího v případě vojenské intervence upozorňují všichni oslovení politici. "Velmi nerozumný nápad. Vojenský zásah je to nejhorší, co můţeme v současné situaci provést. Je to munice pro Kaddáfího. Navíc ani dost přesně nevíme, kdo je tam Mirkem Dušínem a kdo Dlouhým Bidlem. Kaddáfí je samozřejmě diktátor, ale kdo je opozice stojící proti němu," ptá se v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz zahraničně bezpečnostní expert ODS Jan Vidím.
A jedním dechem upozorňuje, ţe i kdyby Aliance začala chřestit zbraněmi, v reálu uţ tak akceschopná není. "Jsme v Iráku, jsme v Afgánistánu. Kde vezmeme další vojáky na případnou invazi do Libye? A jak to vlastně provedeme? Málokdo si uvědomuje, ţe technicky je nemáme kudy do Libye dostat. Klasická invaze z moře by pak znamenala velké ztráty," varuje poslanec s tím, ţe přímou intervenci cizích armád zřejmě nechce ani libyjská opozice.
Vidímův stranický kolega, europoslanec Jan Zahradil ale poţaduje od zemí EU a NATO jasné a konečné stanovisko, na čí straně vlastně stojí. "Je to boj mezi Kaddáfím a povstalci. Pokud vyloučíme přímou intervenci, tak určitou formou vojenské pomoci bychom se měli na stranu povstalců postavit. Taková jednání uţ moţná probíhají, mohly by proběhnout dodávky techniky a podobně," míní Zahradil.
Čisté nebe nad bojištěm
Podle posledních zpráv ze země by se povstalcům asi nejvíce hodily protiletadlové zbraně. Angaţmá Kaddáfího letectva podporujícího postup vládních jednotek je zjevně pro výsledek bojů a především počet obětí naprosto zásadní. Vyhlášení bezletové zóny nad libyjským územím je tak zboţným přáním povstalců, kteří se s poţadavkem jiţ obrátili na Radu bezpečnosti OSN. Jenţe její vyhlášení je jen málo pravděpodobné, takový nápad se nelíbí Rusku ani Číně, v rámci NATO je proti Turecko. "Bezletová zóna by měla být bezesporu vyhlášena co nejdříve," říká poslanec Vidím.
Podle posledních informací prosakujících z území drţených povstalci uţ je ale situace tak kritická, ţe zaznívají i ţádosti o přímou leteckou podporu, jinými slovy bombardování útočících Kaddáfího jednotek. "My ale nemáme přesné informace, co se tam děje, a nebudeme je mít dříve, neţ je dodají pozorovatelé EU a OSN," upozorňuje poslanec VV Viktor Paggio. I on je toho názoru, ţe jakákoliv vláda vzniklá s podporou zahraničí by byla vnímána jako proamerická, coţ je voda na mlýn pro radikální islamisty.
Nesedět s rukama v klíně
Podle šéfa braně-bezpečnostního výboru sněmovny Františka Bublana by ale bylo chybou sedět s rukama v klíně. "S otevřeným zásahem bych asi váhal, máme zatím jen kusé informace. Václava Havla ale svým způsobem chápu. Jeho postoj je ovlivněn humanismem a přesvědčením, ţe útok na Kaddáfího jednotky sice přinese oběti, ale mnohem méně neţ kdyţ Západ nezasáhne. Nechat tu válku běţet bez vměšování, to znamená zničenou Libyi a mimo jiné i obrovskou vlnu uprchlíků, se kterou si budeme muset poradit," varuje pro server ParlamentníListy.cz Bublan.
Některé politiky ale nenechávají chladnými Havlovy dřívější postoje k akcím NATO či samotných USA, ke kterým exprezident zatím vţdy zaujal kladné stanovisko. Kromě zmíněného "humanitárního bombardování" Jugoslávie jde o Havlův podpis pod dokumentem, v němţ osm evropských státníků v lednu 2003 podpořilo americkou invazi do Iráku či dřívější Havlova podpora akce v Afghánistánu.
Ale není sociální demokrat jako sociální demokrat. Nejen Bublan, ale i Lubomír Zaorálek varuje před čekáním a pasivitou. "Zásah je nemoţný bez mandátu OSN. Nemůţeme riskovat, ţe se podobné kroky obrátí proti nám. Aktivní ale být musíme včetně humanitárních akcí," ţádá místopředseda sněmovny a zahraniční expert ČSSD.
Pokrytci a stíhačky made in France
Narozdíl od převáţně váhajících poslanců má na věc vcelku jasný názor politolog Rudolf Kučera. Havla naprosto chápe. "Veškerá jeho podpora včetně toho, pro co se vţil termín humanitární bombardování, je projevem Havlava ryzího humanismu. Kosovo, Irák, Afghánistán, tam všude ho k jeho výrokům vedla myšlenka, ţe mezinárodní společenství má zasáhnout všude, kde dochází k násilí. On to chápe tak, ţe ţádný reţim nemá právo masakrovat civilisty. A já plně chápu Havla," říká pro ParlamentníListy.cz Kučera.
Známý český politolog pak tvrdě kritizuje především Evropu v čele s Francií za pokrytectví, se kterým se staví k libyjskému problému. "Z toho je silně cítit fakt, ţe především pro Francii byl Kaddáfího reţim dobrým obchodním partnerem. Francie je takovým komplicem diktátorských reţimů. Znám spoustu Afričanů, kteří nesnáší francouzské prezidenty," napadá prý Kučeru při pohledu na fotografie Kaddáfího letounů typu Mirage, které jsou francouzské provenience.
Nesouhlasí také s názorem, ţe by Libyjci v případě vojenské intervence výrazněji protestovali. "Dnešní vojenské technologie umoţňují chirurgicky přesné zásahy. Vyřazení libyjských letišť, muničních skladů ba dokonce Kaddáfího těţké techniky není technický problém," upozorňuje politolog.
Koláž: hns
http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/poslanecka-snemovna/190743.aspx
****************************
Projev, na který se nezapomíná !
Slova Václava Havla v roce 1989
»Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, ţe jsem nepřítelem socialismu, ţe chci v naší zemi obnovit kapitalismus, ţe jsem ve sluţbách imperialismu, od něhoţ přijímám tučné výsluţky, ţe chci být majitelem různých podniků… Byly to všechno lţi, jak se záhy přesvědčíte, protoţe tu brzy začnou vycházet knihy, z nichţ bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. Slibuji vám, ţe funkci prezidenta vezmu na jedno funkční období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší ţivotní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.
V budoucnu se podle mého mínění musí prezidentský úřad vymezit. Prezident nemůţe mít tak velké pravomoci, jaké má dnes. Pro mě není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, ţe by měly být daleko větší, neţ jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem. Moţná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: O republice lidské, která slouţí člověku, a proto mám naději, ţe i člověk poslouţí jí.
Za svůj třetí úkol povaţuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, ţen, nemocných, těţce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec občanů kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře neţ ostatní. Ţádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.
Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůţeme nejen proto, ţe by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, ţe by to mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat… Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny poniţující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níţ se nebudeme dělit na otroky a pány. Touţím po takové republice více neţ kdo jiný. Náš stát by uţ nikdy neměl být přívaţkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Musíme sice od jiných
mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, ţe se bude zdraţovat. Dávejte si na ně pozor! Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdraţování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, včetně dalších dokumentů a ministři na tiskových konferencích, ţe jejich úsilím je, aby přechod od neekonomiky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. Jestli se sem tam pohne cena cigaret nebo něčeho, to v téhle chvíli nevím, zatím je snaha, aby se nehýbalo nic, alespoň v nejbliţších měsících. Ţádné gigantické zdraţování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.
Jiţ nikdy do ţádného paktu nepůjdeme. Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury… Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci, nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí ţádné NEJDE TO.«
Připomněl Petr Cibulka
Václav Havel: Projev k občanům před volbou prezidenta republiky 1989
Československá televize, 16. prosince 1989
Dobrý večer, milí přátelé,
především děkuji Československé televizi, ţe mi umoţnila říct vám několik věcí. Napsal jsem si to dnes dopoledne a budu to číst z papíru, protoţe nemám rád podvody, a odsuzuji, kdyţ politici čtou své proslovy ze čtecího zařízení na kameře a předstírají, ţe mluví spatra. Podvodů bylo v této zemi uţ dost.
Nejprve bych měl říct něco o sobě. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, ţe jsem nepřítel socialismu, ţe chci v naší zemi obnovit kapitalismus, ţe jsem ve sluţbách světového imperialismu, od něhoţ přijímám tučné výsluţky, ţe chci být majitelem různých podniků a vykořisťovat v nich lidi, a tak dále a tak dokola. Byly to všechno lţi, jak se záhy přesvědčíte, protoţe tu brzy začnou vycházet mé knihy, z nichţ bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. První z nich vyjde v těchto dnech. Nemluvím o tom proto, ţe bych chtěl kohokoli teď zdrţovat svou osobní obhajobou, ale proto, ţe se o mně hodně mluví a ţe z hlediska naší země není zcela bezvýznamné, kdo jsem a co si myslím. Také bych měl o sobě říct, ţe jsem se vţdycky snaţil říkat a psát pravdu, a to bez ohledu na to, zda se to vládě líbí nebo ne, a ţe jsem za to byl několik let ve vězení.
Zítra tomu bude měsíc, co pohotovostní jednotky brutálně zmasakrovaly pokojnou manifestaci. Studenti si chtěli připomenout padesáté výročí podobného masakru, kterého se dopustili nacisté na jejich tehdy studujících dědečcích. Stávkou, do které před měsícem studenti vstoupili, začalo cosi, co bude s odstupem času teprve pojmenováno. Pracovně tomu říkáme pokojná revoluce. Studentům vděčíme všichni za to, ţe této revoluci dali její krásně mírumilovnou, důstojnou, pokojnou, a řekl bych přímo láskyplnou tvář, kterou dnes obdivuje celý svět. Byla to vzpoura pravdy proti lţi, vzpoura čistoty proti špíně, vzpoura lidského srdce proti násilí. Ke studentům se vzápětí přidali divadelníci a posléze celá kulturní obec. I to bylo důleţité: pomohlo to obohatit tuto revoluci o její kulturní rozměr. Bylo to v tra-dici této země: po desetiletí, ba po staletí to byla totiţ kultura, která pronášela temnými dobami ideu naší národní svébytnosti. Kulturní obec se zaslouţila o to, ţe jsme mohli navázat na naše nejlepší tradice, spojené s ideálem míru. Představují je jména Jiříka z Poděbrad, Komenského, Havlíčka, Štúra, Masaryka, Štefánika, Patočky.
Posléze se závratnou rychlostí probudil celý národ. Ukázalo se, ţe jeho občanská kultura, svobodomyslnost a humanita byly sice dlouho potlačovány, dušeny a ničeny, ale zničeny nebyly. Dřímaly a čekaly na svou chvíli. Všichni se divíme, jak se mohlo tak rychle stát tolik dobrých věcí. Rád bych připomenul, ţe ve stínu oficiálně předstíraného klidu se dělo leccos, co příchod této chvíle připravovalo. Desítky a stovky lidí po celou dobu pracovaly. Byli to spisovatelé, kteří říkali pravdu a trpěli za to. Byli to stateční lidé, kteří – ať uţ v Chartě 77, nebo mimo ni – pronášeli pochodeň svobody temným lesem za cenu velkých obětí, včetně mnoha desítek let, které – sečte-li se to – strávili ve věznicích. Byl tu náš exil,který za cenu mnoha obětí jiného druhu vydával české a slovenské knihy, politicky působil v celém světě a obětoval moţnost pohodlného ţivota v prosperujících západních zemích mravenčí práci pro naši věc. Svou práci vykonal kaţdý člověk, který se nebál a nelhal v kaţdodenním ţivotě a nebál se témuţ učit svoje děti. Myslím, ţe všichni, o nichţ jsem mluvil, dosáhli toho, ţe jsme dnes tam, kde jsme. Není čas na to, abychom se teď dohadovali, kdo se zaslouţil víc, zda takzvaný disident či exulant, zda herec či dělník, zda student nebo zemědělec.
V úterý tomu bude měsíc od okamţiku, kdy vzniklo Občanské fórum. Byl to krok do neznáma. Občas je třeba udělat takový krok. Řídí-li se člověk svým svědomím, svým citem pro situaci, svým rozmyslem a má-li odvahu i schopnost rychle se rozhodovat, nemusí se toho bát. Buď to k něčemu bude, nebo ne. Ale zkazit se tím vlastně nic nedá. To věděl Masaryk, kdyţ se rozhodl pro samostatný československý stát, to věděli i ti, kteří kdysi zaloţili Chartu 77.
Myslím, ţe dnes uţ můţeme s jistotou říct, ţe zaloţení Občanského fóra byl krok dobrý. Je to pokus intelektuálně i akčně sjednocovat svobodomyslné lidi, vytvářet prostor k samostatnému občanskému chování a tím i k tvorbě zájmové, odborové a politické plurality. Není to ţádná Národní fronta. Ta se zrodila za války a byla ustavena po válce – proto se tak bojovně jmenuje – jako sdruţení jedněch k vyloučení druhých, aby se posléze stala manipulačním nástrojem komunistické strany a nakonec jen několika diktátorů, které postavil Stalin do čela strany. Občanské fórum tu není proto, aby občany manipulovalo, ale aby jim dalo příleţitost být sami sebou. A je tu také proto, aby se soudobou mocí měl vůbec kdo – opřen o důvěru veřejnosti – jednat. Je nesmírně důleţité a krásné, ţe současně s Občanským fórem vznikla na Slovensku Verejnosť proti násiliu, sesterská iniciativa, vyrostlá zdola, přesně tak jako Občanské fórum. Těsná pracovní spolupráce těchto dvou iniciativ je zárukou, ţe federalizovanou totalitu nahradí federace autentická. Bude chránit svébytnost našich dvou národů i všech národnostních menšin a etnických skupin.
Občanskému fóru ani Verejnosti proti násiliu nejde o vlastní věc, o slávu, o moc ani o vlastní zásluhy. Jde jim o dobro této země. Přesto však neuškodí říct, ţe zásluhou těchto dvou iniciativ byla z naší ústavy – ústavní cestou – vypuštěna klauzule o vedoucí roli komunistické strany, ţe rezignoval prezident republiky a ţe byla jmenována Vláda národního porozumění. To vše se stalo do 10. prosince, tedy do Dne lidských práv. Jednání, jimiţ bylo těchto úspěchů dosaţeno, byla nesmírně sloţitá, ba řekl bych přímo dramatická. Nebyli jste u toho, ale aţ bude čas a bude-li vás to ještě zajímat, můţete si poslechnout desítky hodin těchto jednání, jak jsme je nahráli na záznam. Nebyli jste sice u toho, ale přece jen vlastně byli: totiţ morálně. Bez vaší odvahy, bez vašich ohromných manifestací a shromáţdění, bez vaší stávky, bez kultury, s níţ jste to všechno dělali, by s námi nikdo o ničem nejednal. Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu nejsou spiknutím nekomunistů proti komunistům; nejen proto, ţe to vůbec není ţádné spiknutí, ale i proto, ţe důleţitější, neţ jakou stranickou legitimaci má dnes kdo v kapse, je, zda je přítelem demokracie a pokojné cesty k ní, anebo přítelem starých pořádků. Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu doporučily do vlády některé komunisty, jako například pana docenta Komárka, a nedoporučují některé zkompromitované nestraníky. Milion sedm set tisíc komunistů netvoří nějaký jiný biologický nebo morální druh, neţ jsme my ostatní. Většina z nich musela dvacet let mlčet tak jako my všichni a mnozí z nich dělali – byť s obtíţemi – mnoho dobrých věcí. Promyšlený koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se moţná někteří z vás obávají, připravovaly desítky dobrých lidí, mezi nimiţ bylo mnoho komunistů, mnoho bývalých komunistů i nestraníků.
Pravda ovšem je, ţe totalitní systém se zaštiťoval komunistickou stranou, a ţe tudíţ všichni komunisté bez výjimky nesou zvýšenou odpovědnost za marazmus, v němţ se naše země ocitla. To je zavazuje k tomu, aby z této odpovědnosti vyvodili příslušné důsledky a ještě víc neţ všichni ostatní pracovali dnes pro svobodnou budoucnost nás všech. Týká se to i komunistických poslanců dnešního Federálního shromáţdění. Nechtějí-li riskovat ţivelné stávky, chaos a mezinárodní hanbu, prosím je, aby nekomplikovali situaci a nevystavovali se nebezpečí, ţe je veřejnost odsoudí, ale aby pochopili volání této chvíle. Všechny komunisty pak prosím, aby – chtějí-li co nejrychleji obrodit svou stranu – dalido jejího čela její nejlepší lidi, totiţ takové, s nimiţ se dá pracovat a vůbec mluvit. Pan Adamec má velkou zásluhu: byl první, kdo se s námi začal bavit. Naše důvěra k panu Čalfovi, novému premiérovi, hodinu od hodiny roste. Budou-li si i jiní komunisté počínat jako on, bude to dobré pro oba naše národy a nemusíme se uţ nikoho bát. Bát se nemusíme ani policie a je úkolem nás všech, abychom
zabránili pokusům pronásledovat ty, kteří řídí dopravu, zajišťují pořádek a chrání nás před zloději, vrahy a násilníky.
Československo nemá v této chvíli, jak víte, prezidenta. Čekají nás přitom náročné měsíce do svobodných voleb. Těţko si umím představit, ţe bychom si mohli dovolit luxus čekání a odkladů. Je třeba přijmout mnoho nových zákonů, vytvořit klima pro rychlé formování a profilování různých politických sil. Ty pak půjdou, ať uţ s podporou Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu, či samostatně, do svobodných voleb a budou základem demokratické plurality. Je třeba rychle uskutečňovat ekonomickou reformu, budovat a rozvíjet svobodné odborové a zájmové organizace, budovat záruky svobody projevu. Je třeba mnoho práce. Proto bychom měli mít brzo někoho vhodného na Hradě, nejraději do konce roku.
Nejsme proti přímé volbě prezidenta, nejsme proti referendu jako takovému, naopak ho poprvé v dějinách tohoto státu navrhujeme jako ústavní institut. Přímé volby se nebojíme, občanská kultura je dnes uţ tak velká, ţe nelze v přímých volbách zvolit špatného prezidenta. Ţe demokracie zvítězí, je také jasné. Bojíme se něčeho jiného: ţe naše země ztratí několik měsíců prezidentskou kampaní, zákonnou a organizační přípravou přímých voleb, a v neposlední řadě několik miliard korun, které by dnes přímá volba stála. Nejvíc se ale bojíme toho, ţe ohromný morální kredit, který naše země získala, by mohla ztratit tím, ţe si najednou začne hrát na Ameriku, aniţ Amerikou je, a ţe se zesměšní tím, ţe si zvolí v rychlosti a zmatku prezidenta na pět let, a za rok pozná, ţe byl sice dobrý, ale přece jen nikoli ten nejlepší. Proto chceme, aby byl rychle – ústavní cestou a v souladu s československou parlamentní tradicí – zvolen prezident jediného základního úkolu, totiţ dovést tuto zemi ke svobodným volbám a zaručit slušnost takové cesty. Nové Federální shromáţdění, které vzejde ze svobodných voleb, nechť potom, aţ se trochu zklidní emoce, zvolí na pět let prezidentem muţe, který bude svou důstojností, duchovním obzorem a lidskostí práv postavení, které dal prezidentskému úřadu náš první prezident
T. G. Masaryk. Bude-li to z nějakých důvodů nutné, i tento prezident můţe být zvolen přímou volbou. Přímá volba před svobodnými volbami do zastupitelských orgánů by rozrušila celou logiku ústavy a byla by přesně tím riskantním krokem do neznáma, o němţ mi mé svědomí, můj rozmysl i má znalost situace říkají, ţe by naší věci spíš ublíţil neţ pomohl.
Mluvím k vám jako jeden z vás, totiţ jako občan této země, který pociťuje spoluodpovědnost za její budoucí osud a navíc není zvyklý na kamery, světla a novináře a nemluví vţdycky tak jako ti, kteří to všechno umí. Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu mne však, jak asi víte, navrhují do úřadu prezidenta, a nemohu se tudíţ tomuto tématu vyhnout. Ţádnou kampaň si nedělám, nikoho nepřemlouvám, aby mne zvolil. Kdo bude prezidentem, je vaše věc, respektive věc současného Federálního shromáţdění, kterému dáte svou vůli vhodným způsobem najevo. Já jsem spisovatel, kterému to nikdy nedalo a vţdycky se angaţoval jako občan. Nikdy jsem po ţádné politické funkci netouţil. Zároveň jsem však člověk, který vţdycky nadřazoval obecné zájmy nad zájmy vlastní. Kdybych to byl nedělal, nemusel jsem strávit několik let ve vězení a mohl jsem se místo toho věnovat divadlu ve světě. Je-li v obecném zájmu, abych přijal prezidentský úřad, přijmu ho. Ale se dvěma podmínkami: ţe bych byl oním prozatímním pracovním prezidentem, kterého teď potřebujeme, a ţe ten, který usedne na dobu pěti let do Masarykova křesla, vzejde aţ ze svobodně zvoleného Federálního shromáţdění. Druhou podmínkou, kterou si kladu, je, ţe po mém boku, ať uţ v jakékoli funkci, bude stát Alexander Dubček. Je to po Milanu Rasti-slavu Štefánikovi pravděpodobně nejvýznamnější muţ, kterého dalo Slovensko naší zemi a světu. Nedopustím, aby se jakýmkoli temným silám podařilo vrazit klín mezi něj a mne, a tím i mezi naše dva národy.
Dlouhých proslovů jsme uţ zaţili dost, budu proto končit. Připomenu to nejdůleţitější: Teď uţ nejde jen o lepší budoucnost Československa. Lepší bude, o to uţ nemám strach. Běţí o cosi víc: aby cesta, kterou ke své lepší budoucnosti půjdeme, vedla k lepší budoucnosti celé
Evropy a celého světa. Aby naše země, leţící v samém středu Evropy, přestala být všem pro smích, ale stala se zemí, k níţ budou ostatní vzhlíţet se zájmem a respektem.
Děkuji vám za pozornost.
http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=923_projevy.html&typ=HTML
*****************************
Novoroční projev Václava Havla 1990
Novoroční projev prezidenta ČSSR Václava Havla
(Praha, Praţský hrad, 1. ledna 1990)
Milí spoluobčané,
čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéţ: jak naše země vzkvétá, kolik dalších miliónů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, ţe jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal.
Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně vyuţit. Celá odvětví průmyslu vyrábějí věci, o které není zájem, zatímco toho, co potřebujeme, se nám nedostává. Stát, který se nazývá státem dělníků, dělníky poniţuje a vykořisťuje. Naše zastaralé hospodářství plýtvá energií, které máme málo. Země, která mohla být kdysi hrdá na vzdělanost svého lidu, vydává na vzdělání tak málo, ţe je dnes na dvaasedmdesátém místě na světě. Zkazili jsme si půdu, řeky i lesy, jeţ nám naši předkové odkázali, a máme dnes nejhorší ţivotní prostředí v celé Evropě. Dospělí lidé u nás umírají dřív, neţ ve většině evropských zemí.
Dovolte mi malý osobní záţitek: kdyţ jsem nedávno letěl do Bratislavy, nalezl jsem při různých jednáních čas k tomu, abych pohlédl z okna. Viděl jsem komplex Slovnaftu a hned za ním velkoměsto Petrţalku. Ten pohled mi stačil k tomu, abych pochopil, ţe naši státníci a političtí činitelé se po desítiletí nedívali nebo nechtěli dívat ani z oken svých letadel. Ţádná četba statistik, které mám k dispozici, by mi neumoţnila rychleji a snadněji pochopit stav, do něhoţ jsme se dostali.
Ale to všechno není stále ještě to hlavní. Nejhorší je, ţe ţijeme ve zkaţeném mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, protoţe jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe. Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr a pro mnohé z nás znamenají jen jakési psychologické zvláštnosti, anebo se jeví jako zatoulané pozdravy z dávných časů, poněkud směšné v éře počítačů a kosmických raket. Jen málokteří z nás dokázali nahlas zvolat, ţe mocní by neměli být všemocní a ţe zvláštní farmy, které pro ně pěstují ekologicky čisté a kvalitní potraviny, by měly své produkty posílat do škol, dětských internátů a nemocnic, kdyţ uţ je naše zemědělství nemůţe zatím nabízet všem. Dosavadní reţim - vyzbrojen svou pyšnou a nesnášenlivou ideologií - poníţil člověka na výrobní sílu a přírodu na výrobní nástroj. Zaútočil tím na samu jejich podstatu i na jejich vzájemný vztah. Z nadaných a svéprávných lidí, důmyslně hospodařících ve své zemi, udělal šroubky jakéhosi
obludně velkého, rachotícího a páchnoucího stroje, o němţ nikdo neví, jaký má vlastně smysl. Nedokáţe nic víc, neţ zvolna, ale nezadrţitelně opotřebovávat sám sebe a všechny své šroubky.
Mluvím-li o zkaţeném mravním ovzduší, nemluvím tím pouze o pánech, kteří jedí ekologicky čistou zeleninu a nedívají se z oken letadel. Mluvím o nás všech. Všichni jsme si totiţ na totalitní systém zvykli a přijali ho za nezměnitelný fakt a tím ho vlastně udrţovali. Jinými slovy: všichni jsme - byť pochopitelně kaţdý v jiné míře - za chod totalitní mašinérie odpovědni, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci.
Proč o tom mluvím: bylo by velmi nerozumné chápat smutné dědictví posledních čtyřiceti let jako cosi cizího, co nám odkázal vzdálený příbuzný. Musíme toto dědictví naopak přijmout jako něco, čeho jsme se my sami na sobě dopustili. Přijmeme-li to tak, pochopíme, ţe jen na nás všech je, abychom s tím něco udělali. Svádět všechno na předchozí vládce nemůţeme nejen proto, ţe by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, ţe by to mohlo oslabit povinnost, která dnes stojí před kaţdým z nás, totiţ povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat. Nemylme se: sebelepší vláda, sebelepší parlament i sebelepší prezident toho sami mnoho nezmohou. A bylo by i hluboce nesprávné čekat obecnou nápravu jen od nich. Svoboda a demokracie znamená přece spoluúčast a tudíţ spoluodpovědnost všech.
Uvědomíme-li si to, pak se nám okamţitě všechny hrůzy, které nová československá demokracie zdědila, přestanou jevit tak hrůzné. Uvědomíme-li si to, vrátí se do našich srdcí naděje.
V nápravě věcí obecných se máme oč opřít. Poslední doba - a zvláště posledních šest týdnů naší pokojné revoluce - ukázala, jak velký obecně lidský, mravní a duchovní náboj a jak velká občanská kultura dřímaly v naší společnosti pod vnucenou maskou apatie. Kdykoli mi někdo o nás kategoricky tvrdil, ţe jsme tací nebo onací, vţdycky jsem namítal, ţe společnost je velmi tajemné stvoření a ţe nikdy není dobré věřit pouze té její tváři, kterou právě ukazuje. Jsem šťasten, ţe jsem se nemýlil. Všude ve světě se lidé diví, kde se v těch poddajných, poníţených, skeptických a zdánlivě uţ v nic nevěřících občanech Československa vzala náhle ta úţasná síla za několik týdnů zcela slušným a mírumilovným způsobem setřást ze svých beder totalitní systém. My sami se tomu divíme. A ptáme se: odkud vlastně mladí lidé, kteří nikdy jiný systém nepoznali, čerpají svou touhu po pravdě, svou svobodomyslnost, svou politickou fantazii, svou občanskou odvahu i občanský rozmysl? Jak to, ţe i jejich rodiče - tedy přesně ta generace, která byla povaţována za ztracenou - se k nim přidali? Jak je vůbec moţné, ţe tolik lidí okamţitě pochopilo, co dělat, a nikdo z nich k tomu nepotřebuje ţádné rady a instrukce?
Myslím, ţe tato nadějeplná tvář naší dnešní situace má dvě hlavní příčiny: člověk především nikdy není jen produktem vnějšího světa, ale vţdycky je také schopen vztahovat se k něčemu vyššímu, byť by tuto schopnost v něm vnější svět jakkoli systematicky hubil; za druhé to je tím, ţe humanistické a demokratické tradice, o nichţ se tak často planě hovořilo, přeci jen kdesi v nevědomí našich národů a národních menšin dřímaly a nenápadně se přenášely z generace na generaci, aby je v pravou chvíli kaţdý z nás v sobě objevil a proměnil je ve skutek.
Za svou dnešní svobodu jsme ovšem museli i my zaplatit. Mnoho našich občanů zahynulo v padesátých letech ve věznicích, mnozí byli popraveni, tisíce lidských ţivotů bylo zničeno, statisíce talentovaných lidí bylo vypuzeno do zahraničí. Pronásledováni byli ti, kteří za války zachraňovali čest našich národů, ti, kteří se vzepřeli totalitní vládě, i ti, kteří dokázali prostě být sami sebou a myslet svobodně. Na nikoho, kdo za naši dnešní svobodu tak či onak zaplatil, by nemělo být zapomenuto. Nezávislé soudy by měly spravedlivě zváţit případnou vinu těch, kdo jsou za to odpovědni, aby vyšla plná pravda o naší nedávné minulosti najevo.
Zapomenout ovšem nesmíme ani na to, ţe jiné národy zaplatily za svou dnešní svobodu ještě tvrději a ţe tím platily nepřímo i za nás. Potoky krve, které protekly v Maďarsku, Polsku, Německu a nedávno tak otřásajícím způsobem v Rumunsku, jakoţ i moře krve, které prolily národy Sovětského svazu, nesmí být zapomenuty především proto, ţe kaţdé lidské utrpení se týká kaţdé lidské bytosti.Ale nejen to: nesmí být zapomenuty i proto, ţe právě tyto velké oběti jsou tragickým pozadím dnešní svobody či postupného osvobozování národů sovětského bloku, tedy pozadím i naší čerstvě nabyté svobody. Bez změn v Sovětském svazu, Polsku, Maďarsku a Německé demokratické republice by se asi u nás těţko stalo to, co se stalo, a pokud by se to stalo, rozhodně by to nemělo tak krásně pokojný charakter.
Ţe jsme měli příznivé mezinárodní podmínky, neznamená ovšem, ţe nám v těchto týdnech někdo bezprostředně pomáhal. Po staletích se vlastně oba naše národy napřímily samy, neopřeny o ţádnou pomoc mocnějších států či velmocí. Zdá se mi, ţe v tom je velký mravní vklad této chvíle: skrývá v sobě naději, ţe napříště uţ nebudeme trpět komplexem těch, kteří musí trvale někomu za něco děkovat. Teď záleţí jen na nás, zda se tato naděje naplní a zda se historicky docela novým způsobem probudí naše občanské, národní i politické sebevědomí. Sebevědomí není pýcha.
Právě naopak: jedině člověk nebo národ v tom nejlepším slova smyslu sebevědomý je schopen naslouchat hlasu druhých, přijímat je jako sobě rovné, odpouštět svým nepřátelům a litovat vlastních vin. Pokusme se takto chápané sebevědomí vnést jako lidé do ţivota naší pospolitosti a jako národy do našeho chování na mezinárodním jevišti. Jedině tak získáme opět úctu k sobě samým, k sobě navzájem i úctu jiných národů.
Náš stát by uţ nikdy neměl být přívaţkem či chudým příbuzným kohokoli jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout.
Náš první prezident napsal: Jeţíš, nikoli Caesar. Navazoval tím na Chelčického i Komenského. Dnes tato idea v nás opět oţila. Troufám si říct, ţe snad dokonce máme moţnost šířit ji dál a vnést tak do evropské i světové politiky nový prvek. Z naší země, budeme-li chtít, můţe uţ natrvalo vyzařovat láska, touha po porozumění, síla ducha a myšlenky. Toto záření můţe být přesně tím, co můţeme nabídnout jako náš osobitý příspěvek světové politice.
Masaryk zakládal politiku na mravnosti. Zkusme v nové době novým způsobem obnovit toto pojetí politiky. Učme sami sebe i druhé, ţe politika by měla být výrazem touhy přispět ke štěstí obce, a nikoli potřeby obec podvést nebo ji znásilnit. Učme sami sebe i druhé, ţe politika nemusí být jen uměním moţného, zvlášť pokud se tím myslí umění spekulací, kalkulací, intrik, tajných dohod a pragmatického manévrování, ale ţe můţe být i uměním nemoţného, totiţ uměním udělat lepšími sebe i svět.
Jsme malá země, ale přesto jsme byli kdysi duchovní křiţovatkou Evropy. Proč bychom se jí opět nemohli stát? Nebyl by to další vklad, jímţ bychom mohli oplácet jiným pomoc, kterou budeme od nich potřebovat?
Domácí mafie těch, kteří se nedívají z oken svých letadel a jedí speciálně vykrmená prasata, sice ještě ţije a občas kalí vody, ale není uţ naším hlavním nepřítelem. Tím méně je jím jakákoli mafie mezinárodní. Naším největším nepřítelem jsou dnes naše vlastní špatné vlastnosti. Lhostejnost k věcem obecným, ješitnost, ctiţádost, sobectví, osobní ambice a rivality. Na tomto poli nás čeká teprve hlavní zápas.
Máme před sebou svobodné volby a tudíţ i předvolební boj. Nedopusťme, aby tento boj zašpinil dosud čistou tvář naší vlídné revoluce. Zabraňme tomu, abychom sympatie světa, které jsme tak rychle získali, stejně rychle ztratili tím, ţe se zapleteme do houštiny
mocenských šarvátek. Nedopusťme, aby pod vznešeným hávem touhy slouţit věcem obecným rozkvetla opět jen touha poslouţit kaţdý sám sobě. Teď uţ opravdu nejde o to, která strana, klub či skupina zvítězí ve volbách. Teď jde o to, aby v nich zvítězili - bez ohledu na své legitimace - ti mravně, občansky, politicky i odborně nejlepší z nás. Budoucí politika i prestiţ našeho státu bude záviset na tom, jaké osobnosti si vybereme a posléze zvolíme do svých zastupitelských sborů.
Milí spoluobčané!
Před třemi dny jsem se stal z vaší vůle, tlumočené poslanci Federálního shromáţdění, prezidentem této republiky. Očekáváte tedy právem, ţe se zmíním o úkolech, které před sebou jako váš prezident vidím.
Prvním z nich je vyuţít všech svých pravomocí i svého vlivu k tomu, abychom brzy a důstojně předstoupili všichni před volební urny ve svobodných volbách a aby naše cesta k tomuto historickému mezníku byla slušná a pokojná.
Mým druhým úkolem je bdít nad tím, abychom k těmto volbám přistoupili jako dva skutečně svéprávné národy, které navzájem ctí své zájmy, národní svébytnost, náboţenské tradice i své symboly. Jako Čech v prezidentském úřadu, který sloţil slib do rukou významného a sobě blízkého Slováka, cítím po různých trpkých zkušenostech, které měli Slováci v minulosti, zvláštní povinnost bdít nad tím, aby byly respektovány všechny zájmy slovenského národa a aby mu nebyl v budoucnosti uzavřen přístup k ţádné státní funkci, včetně té nejvyšší.
Za svůj třetí úkol povaţuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, ţen, nemocných, těţce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoli důvodů hůře, neţ ostatní. Ţádné lepší potraviny či nemocnice uţ nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíc potřebují.
Jako vrchní velitel branných sil chci být zárukou, ţe obranyschopnost našeho státu nebude nikomu uţ záminkou k tomu, aby mařil odváţné mírové iniciativy, včetně zkracování vojenské sluţby, zřizování náhradní vojenské sluţby a celkové humanizace vojenského ţivota.
V naší zemi je mnoho vězňů, kteří se sice váţně provinili a jsou za to potrestáni, kteří však museli projít - navzdory dobré vůli některých vyšetřovatelů, soudců a především advokátů - pokleslou justicí, jeţ zkracovala jejich práva, a musí ţít ve věznicích, které se nesnaţí probouzet to lepší, co je v kaţdém člověku, ale naopak lidi poniţují a fyzicky i duševně ničí. S ohledem na tuto skutečnost jsem se rozhodl vyhlásit poměrně širokou amnestii. Vězně zároveň vyzývám, aby pochopili, ţe čtyřicet let špatného vyšetřování, souzení a věznění nelze odstranit ze dne na den, a aby chápali, ţe všechny urychleně chystané proměny si přeci jen vyţádají určitý čas. Vzpourami nepomohou ani této společnosti, ani sobě. Veřejnost pak ţádám, aby se propuštěných vězňů nebála, neztrpčovala jim ţivot a pomáhala jim v křesťanském duchu po jejich návratu mezi nás nalézat v sobě to, co v nich nedokázaly nalézt věznice: schopnost pokání a touhu řádně ţít.
Mým čestným úkolem je posílit autoritu naší země ve světě. Rád bych, aby si nás jiné státy váţily za to, ţe prokáţeme porozumění, toleranci a lásku k míru. Byl bych šťasten, kdyby ještě před volbami navštívili naši zemi - byť na jeden jediný den - papeţ Jan Pavel II. a tibetský dalajlama. Byl bych šťasten, kdyby se posílily naše přátelské vztahy se všemi národy. Byl bych šťasten, kdyby se nám podařilo ještě před volbami navázat diplomatické styky s Vatikánem a Izraelem. K míru chci přispět i svou zítřejší krátkou návštěvou našich dvou navzájem spřízněných sousedů, totiţ Německé demokratické republiky a Spolkové
republiky Německa. Nezapomenu ani na naše další sousedy - bratrské Polsko a stále nám bliţší Maďarsko a Rakousko.
Na závěr bych rád řekl, ţe chci být prezidentem, který bude méně mluvit, ale víc pracovat. Prezidentem, který se bude nejen dobře dívat z oken svého letadla, ale který - a to hlavně - bude trvale přítomen mezi svými spoluobčany a dobře jim naslouchat.
Moţná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouţí člověku a proto má naději, ţe i člověk poslouţí jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protoţe bez nich nelze řešit ţádný z našich problémů. Lidských, ekonomických, ekologických, sociálních i politických.
Můj nejvýznačnější předchůdce zahájil svůj první projev citátem z Komenského. Dovolte mi, abych já svůj první projev ukončil vlastní parafrází téhoţ výroku:
Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila!
Zdroj: www.vaclavhavel.cz
http://www.just.wz.cz/view.php?cisloclanku=2005010133
*************************
Výňatky z projevů Václava Havla
Listopad 1989 – Letenská pláň:
Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte.
V prosinci 1989 před volbou prezidenta:
Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, ţe jsem nepřítelem socialismu, ţe chci v naší zemi obnovit kapitalismus, ţe jsem ve sluţbách imperialismu, od něhoţ přijímám tučné výsluţky, ţe chci být majitelem různých podniků… Byly to všechno lţi, jak se záhy přesvědčíte, protoţe tu brzy začnou vycházet knihy, z nichţ bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím.
Prosinec 1989:
Pro mne není rozhodující s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, ţe by měly být daleko větší, neţ jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem.
1.1.1990 v novoročním projevu:
Moţná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice lidské, která slouţí člověku, a proto má naději, ţe i člověk poslouţí jí. Za svůj třetí úkol povaţuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, ţen, nemocných, těţce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře neţ ostatní. Ţádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.
Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z nás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůţeme jen proto, ţe by to neodpovídalo pravdě, ale i proto ţe by to mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat.
23.1.1990 při projevu ve Federálním shromáždění:
Všichni chceme republiku sociálně spravedlivou, v níţ nikdo nebude trpět existenční nejistotou, v níţ nebudou strádat lidé poníţení, staří, děti či lidé jakkoliv handicapovaní. Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny poniţující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, v níţ se nebudme dělit na otroky a pány. Touţím po takové republice více neţ kdo jiný.
V dubnu 1990 ve veřejném projevu:
Náš stát by uţ nikdy neměl být přívaţkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnoho se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout… Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, ţe se bude zdraţovat. Dávejte si na ně pozor!
Na tiskové konferenci po přijetí zákona o volbách na dotaz novinářů:
Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdraţování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, ţe jejich úsilím je, aby přechod od Neekonomicky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. … Ţádné gigantické zdraţování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.
1990:
Jiţ nikdy do ţádného paktu nepůjdeme.
29.6.1990 ve Federálním shromáždění:
Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury… Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí ţádné „Nejde to!“
Zpráva z tisku
„Cenu Point-Alpha za zásluhu o jednotu Německa a Evropy v míru a svobodě převzal včera na velvyslanectví SRN v Praze exprezident Václav Havel.“ (Právo, 1.10.2008)
Václav Havel byl prezidentem Československé socialistické republiky, České a Slovenské federativní republiky a České republiky. Zatímco se zaslouţil o jednotu Německa, nezaslouţil se o zachování ČSFR, která se rozdělila ( nebo byla určitými i vnějšími silami v cizím zájmu rozdělena ?) na Českou republiku a Slovenskou republiku. Zatímco Německo bylo snad jediným státem, který se v tu dobu sjednotil, probíhal postupně „rozpad“ SSSR, Československa a Jugoslávie.
–red.
Havel - ODS mne chtěla obvinit z vlastizrady a sesadit
Hra jako zrcadlo světa aneb o Havlovi a jeho odchodu (pardon, odcházení)
Štěpán Kotrba
4.4.2011
Odvaha k omluvě, které mluví Jan Čulík v recenzi Havlovy hry Odcházení i v odpovědi čtenářce Olze Weidenthalerové, vyţaduje poněkud jinou formu, neţ sebeinterpretační zpracování svého vlastního textu, notabene s vlastní manţelkou v jedné z rolí. Z celé Havlovy hry, Havlem napsané a Havlem zreţírované, přece křičí jedno jediné poselství: "Já takový přece nebyl !". A jen v malém, za starými hadry minulosti zaházeném koutku autorovy duše bobtná pochybnost: "A nebo jo???"
Jak jinak si vysvětlit nutkavou potřebu autoinscenace, neţ jako autorovu nejistotu z cizí dramaturgovy či reţijní interpretace, ţe by se text hry mohl stát (moţná posmrtnou) Obţalobou? Jen proto se autor tak zoufale snaţil interpretovat svůj vlastní text. Protoţe chtěl doříci to, co text sám říci nemohl. Chtěl o něco více zašifrovat Přiznání, které učinil před Bohem, ale ne před lidmi.
Havel svým textem napsal svou vlastní politickou závěť. Tečku za ţivotem dramatika i politika, o státníkovi nemluvě. Ten je karikován nejironičtěji. Popraven nejkrutěji. O tom není sporu. Interpretace ale krutost výpovědi maskuje a interpretační rámec dává jen několika desítkám spoluviníků, kteří budou mlčet navţdy, protoţe u toho všeho byli také. Jen nenašli očistnou odvahu k Přiznání.
Nemá Jan Čulík pravdu v tom, ţe je "Havlova hra neuvěřitelně banální." Banální je svět, svět umění i svět politiky. Svět absentujících estetických kritérií, které náhle se otevírající svobodou rámců vedou jak bílý papír kaţdého tvůrce k šílenství. Svět plný banalit vyprázdněných slov, svět plný doublespeaku, kterým autor tak rád plnil chřtány hlupáků v reálné politické publicistice. Sám fakt autorova přiznání, "ţe dnešní politikové jsou pokrytci, jsou zaprodaní, to, co říkají veřejně, jsou jen fráze, a jediné, co je zajímá, ţe agresivně a neskrupulózně prosazovat vlastní zájmy", jak to správně analyzuje Čulík v první recenzi na sám text hry, je přeci ne-banální. Je objevem zejména pro mnoho Havlových obdivovatelů, kterými autor musel v hloubce duše nesmírně pohrdat, protoţe jeho slova nikdy nepochopili a věřily v ty archetypální manipulativní banality. Nejhorší a nejhloupější je uvěřit své vlastní propagandě, protoţe autor přeci ví o veškeré falši toho, co kdy řekl či napsal... Havel nikdy nevěřil tomu, co říkal a psal. To je poselství jeho Odcházení pro mne. Není to překvapení, protoţe jsem před dvaceti lety měl moţnost zabývat se hloubkově jeho osobností a analytickým psychoportrétem, vypracovaným jeho politickými protivníky.
Havlovo Odcházení svědčí o tom, ţe autor je si vědom všech zločinů proti své vlastní morálce, kterých se kdy dopustil jako člověk, jako disident i později jako politik a státník.
Havlovo Odcházení svědčí ale i o tom, ţe autor nepostrádá reflexi před svým vlastním Bohem, jen bezbřeze pohrdá lidmi okolo sebe a jejich soudy . Není nikoho, kdo by stál za dobré slovo, za pohlazení, za soucit či za lásku. Není nikoho, kdo by byl Poslem Boţím. Bůh je pěkná svině.
Ti, kdo znají zákulisí politiky, mohou nalézat v textu portréty jednotlivých hráčů reálného theatra mundi české politiky a sţíravou ironii, pohrdání a někdy i nenávist autora k nim. V tom autorova odvaha bezesporu je. Naplival na všechny. Ale pak se pravdy sám, tváří v tvář realitě lekl. A tak ještě jednou obrátil palačinku na pánvi, neţ ji s ďábelsky hořkým úsměvem předloţil hostům filmového theatra mundi na večeři své dramatické i politické derniéry. V čele klaka, pak cnostné rodiny, a náruč chryzantém... Černá saka a ţena hrdiny pod paţí s amantem... Kdo je ten amant? A kdo ona klaka, o které zpíval Kryl? Na to si hosté slavnostního večera musí odpovědět sami. Komu se poštěstí být na své vlastní panychidě a vidět ty blátivé ksichty?
Abrahám jako jediný pochopil. A skvěle interpretoval. Včetně odcizení.
Veškrnová nepochopila dodnes nic. A aţ někdy v budoucnu pochopí, musí spáchat sebevraţdu, protoţe se s pravdou nevyrovná a uţ nebude nikdo, kdo by ji utěšil ve světě samých lţí a vlastních sebeklamů.
Lásky v Havlově světě hodnocení a představ o sobě samém, o vlastním okolí, není mnoho. Nebo spíš není ţádná. Mnoha "zcizujících" efektů pro jednotlivé diváky své hry autor dosahuje daleko dřív, neţ si Jan Čulík myslí ţe došlo v samém závěru ve scéně s bazénem. Havel posílá uvnitř hry demaskující vzkazy jednotlivým hráčům reálné hry, sedícím coby diváci na premiéře. Hra se neodehrává na plátně. Hra se odehrála na premiéře. A v tom je genialita autora-dramatika stejně, jako morální zvrhlost autora-člověka. Dosahuje efektu výpovědi právě absencí morálky hlavních rolí, absencí pozitivního východiska. Máte moţnost si vybrat pouze mezi špatným a ještě horším, neţ půjdete na morální popraviště. Směj se paňáco... takový je ţivot, který jsem ţil. Masky dolů, pánové! Kate, konej svou povinnost.
Čtenářka Britských listů Olga Weidenthalerová správně, ale instinktivně postřehla to, ţe "Havel sám je jeden z hlavních strůjců marasmu České republiky" a správně pohrdá "prospěchářskou havlárnou". To je ovšem pouze hodnocení autora-politika, strůjce Zahradní slavnosti pro patnáct milionů, nikoliv autora-dramatika. Právě Pejčochova studie "zabývající se Václavem Havlem a protagonisty české politické scény a rozpadem republiky, dokládající, ţe do jisté míry došlo v zemi k realizaci Havlovy Zahradní slavnosti, v níţ se členy početného komparsu stalo 15 milionů občanů Československa" je vypointováním Havlovy absurdní hry.
Prospěchářská havlárna je pouhým pochopením ţivotní role doktora Fausta, nikoliv motivů jeho Mefista. Weidenthalerová nepochopila jedno, paradoxně stejně jako Jan Čulík, v jehoţ interpretaci podvědomě uvěřila: Havel-dramatik se nestaví do role moralisty a nelituje plynových komor. Ani na vteřinu. Pouţívá morálku i utrpení jako rekvizity hry. Autor-dramatik nezná slitování. Vidí jen jeviště a dramatický účinek.
Havel-dramatik vycházel vţdy a dodnes vychází z Friedricha Dürrenmatta, se kterým se znal a znal jeho dílo. Havel -dramatik znal jeho hry. Havel-politik znal i esej "Die Schweiz - ein Gefängnis", kterou mu v roce 1990 Dürrenmatt dedikoval a přednesl u příleţitosti předávání Gottlieb-Duttweilersovy ceny a která posléze vyšla pod názvem Kantovy naděje.
"Více neţ dvacet let uplynulo od doby, kdy Spojené státy ve Vietnamu prohrály nejen válku, ale dokonce i čest", psal Havlovi Dürrenmatt po "sametové" revoluci. "Ne válka, ale mír je otcem všech věcí. Války vyplývá z nezvládnutí míru. Mír je problém, který musíme řešit. Mír má fatální vlastnost ţe do sebe integroval válku. Hybnou silou ekonomiky volného trhu je konkurence, ekonomická válka, válka pro trhy. Lidstvo vybuchne jako prostor, ve kterém ţijeme. Nevíme, jak bude vypadat svět, kdyţ bude deset miliard lidí obývat Zemi. Ekonomika volného trhu prozatím pracuje pod primátem svobody. Snad pak bude plánovaná ekonomika pracovat pod primátem spravedlnosti. Moţná, ţe experiment marxismu byl příliš brzy. Co můţe udělat jednotlivec? Co teď?"
Rede von Friedrich Dürrenmatt auf Vaclav Havel zur Verleihung des Gottlieb-Duttweilers-Preises am 22. November 1990.
Havel-politik si na Dürrenmattovu moralitu nevzpomněl. Vzpomněl si ale Havel-dramatik. Je dobré si prostudovat nejen román "Soudce a jeho kat" (Der Richter und sein Henker), ale i Dürrenmattovu hru Návštěva staré dámy (Der Besuch der alten Dame, 1956), "Fyzikové" (Die Physiker, 1962, česky Divadelní ústav ), ale i nápovědnou "Hru rolí" (Die Rollenspiele). Ve všech se Dürrenmatt tak či onak zabývá zlem, vinou, poníţením a svědomím. Zatím co v Návštěvě staré dámy jde o lynč Alfréda Illa za odměnu jedné miliardy a otázku individuální odpovědnosti za kolektivní viny v městě/světě plném sraček („Güllen“), ve hře Fyzikové jde o geniálního Möbia v blázinci Matildy "Zubaté" (Mathildy von „Zahnd“) a zavraţdění ošetřovatelek kvůli vyššímu principu dobra a zodpovědnosti za budoucnost (v blázinci) . Dilematem je vţdy otázka, zda můţe člověk vzít spravedlnost do svých rukou a rozhodovat o osudu svém i svých bliţních, aniţ by se ptal po důsledcích...
Nejkrásnější ukázku absurdity předvádí Dürrenmatt v "Hře rolí" - protokolu o jedné fiktivní inscenaci. Zde píše fiktivní autor Georg Büchner jako arteterapii v blázinci fiktivní komedii Achterloo (o vyhlášení stanného práva v Polsku v noci z 12. na13. prosince 1981, která je součástí textu) pro imaginární publikum, pro pomyslné pódium a pro imaginární komiky ... Pacienti se nicméně jen zřídka drţí jejich rolí a často improvizují ... Nutno štiplavě podotknout namísto pointy, ţe hrou Achterloo (verze I. 1983) bylo publikum nadšené, kritiky chladné, a tak ji Dürrenmatt přepracovával tak dlouho, aţ se kritikům líbila (verze IV. 1988) spolu s inscenační nápovědou "Rollenspiel"; Georg Büchner Preis je nejdůleţitější literární cena v Německu; Dürrenmatt ji dostal v roce 1986 a Karl Georg Büchner byl německý dramatik a prozaik, předchůdce absurdního dramatu, který pouze zemřel příliš mlád (ve věku 24 let), neţ aby se stal vedle Goetha a Schillera slavným uţ za svého ţivota, jak praví vševědná wikipedie....
"Ten, kdo je bezvýznamný a vidí beznaděj tohoto světa, můţe si zoufat, ale toto zoufalství není důsledkem tohoto světa, ale odpovědí v tomto světě, a jinou odpovědí by bylo neopakování. Chceme-li pochybnosti o rozhodnutí předat světu, ve kterém ţijeme, často si připadáme jako Gulliver mezi obry. Ten také musí poodstoupit, také musí udělat krok zpět, ocenit tak protivníka, zhodnotit vůli nepřítele, který je připraven utkat se s ním v boji. Jen tak je ještě moţné ukázat lidem odvahu", napsal Dürrenmatt, stigmatizován apokalyptičností zničující síly atomové bomby, ve slavné přednášce "Problémy divadla" v roce 1954. Poukázal tak na grotesknost jako tvar nejistoty a probouzející se existencialismus ve své tvorbě. Ale pro Václava Havla je ono brechtovské "zcizení" náhraţkou za úzkostné Camusovo "odcizení", které ho děsí prázdnotou. Je to strach ze smrti?
Havlovým stigmatem není jako u silného humanistického bojovníka Dürrenmatta atomová bomba, proti které bojuje perem, ale malost a neschopnost. Impotence. Višňový sad Antona Pavloviče Čechova je jen rekvizitou. Jeho dürrenmattovské invoakce jsou záchranným kolem ,dávajícím znechucení ze sebe i ze světa alespoň nějaké východisko, nějaký smysl. Havel nenachází prazákald všeho jako Dürrenmatt v "Portrétu planety", kde se na jeviště dostávají Adam, Eva, Kain a Ábel poté, co nastala katastrofa. Odpovědnost jedince za politickou realizaci filosofické ideje, za "vůli k činu", je non-fiction drama současnosti i minulosti. A o tu
se Havel pokusil. Jednou jako neschopný a všehoschopný politik, podruhé jako svou duši sebezpytující dramatik.
"Já takový přece nebyl !" Absurdní na absurdní hře je to, ţe ji málokdo správně pochopí. "A nebo jo???" "Snad se vyhnu klišé", říká Havel. Měl se ale raději vyhnout kultu sebe sama.
ZDROJ: http://www.blisty.cz/art/58062.html
Překvapivě účinná a hluboká omluva od bývalého prezidenta
Havlovo filmové Odcházení:
Jan Čulík
2.4.2011
Jak jsem byl před třemi lety zklamán tištěnou verzí Havlovy hry Odcházení, která mi přišla zastaralá, banální a nepůvodní, byl jsem teď velmi příjemně překvapen jeho filmovým debutem, natočeným podle právě této divadelní hry. Na projektu se zjevně od vzniku hry intenzivně pracovalo a navzdory původní skepsi, vyjadřované novináři nad zprávami, ţe se Václav Havel dal do natáčení filmové verze této relativně nepovedené hry – vzniklo opravdu velmi dobré filmové dílo. Původní papírová banalita se proměnila v autentické lidské svědectví. To vzniklo v důsledku Havlova obrovského zklamání nad tím, kam to za dvacet let jeho země dopracovala. Filmová verze Odcházení je silně zakotvena v české současnosti a bude především vnímána jako aţ deprimující svědectví o české skutečnosti, přitom však její struktura naznačuje, ţe Havel se pokouší – a podle mého docela úspěšně - o obecně lidský přesah. Je to studie dnešní lidské mentality, která ovšem podle Havla vůbec není pěkná.
Zajímalo by mě, jaké budou reakce na Havlův film v zahraničí. Nemusejí být příliš příznivé, protoţe Havlovo filmové Odcházení vychází silně z frustrace současnou českou společensko-politickou situací a o té nikdo na Západě nic neví. Tento film je nesmírně český a řeší českou problematiku. Jak známo, na Západě se prosazují především ty filmy z ČR, které nějak rezonují s obecnou lidskou problematikou, anebo s nějakým významným celosvětovým tématem (tak například Najbrtův film Protektor zaznamenal překvapivě podstatné mezinárodní úspěchy - nikoliv nutně proto, ţe je to film dobrý, coţ je, ale protoţe je to film o holocaustu a tomu mezinárodní diváci rozumějí).
Hlavními motivy Havlova filmového Odcházení jsou pompéznost, ješitnost a strach.
Strach ze ztráty moci a majetku. Snad všechny postavy v této Havlově tragédii jsou absolutní sobci, lidé posedlí jen sami sebou.
V první třetině se film soustřeďuje na vykreslení postavy a mentality Viléma Riegera (Josef Abrhám), odcházejícího kancléře jakési blíţe nejmenované, poloautoritářské země. Rieger je plný své důleţitosti, své minulé „státnické“ kariéry, vzpomíná na „významná“ setkání s Tonym Blairem a jinými světovými politiky. Ţije v luxusní vile, k níţ je zřejmě přičleněn (ve filmu ho nevidíme) i višňový sad (intertextuální odkazy na Čechova i na Shakespearova Krále Leara jsou ve filmu časté a zdá se mi, ţe do něj byly včleněny o hodně efektivněji, neţ jak tomu bylo v původní tištěné hře).
Aţ fyzicky nepříjemně autentické bylo prostředí "vysoké politiky", vykreslené v tomto filmu. Velmi nepříjemně, ale velmi autenticky mi prostředí Havlova filmu a všudypřítomný strach připomnělo atmosféru na českých ministerstvech a na vládních úřadech, kde se úředníci bojí
vystrčit hlavu nad parapet a upozorňovat na sebe - tak nikdo nic nedělá a všichni se schovávají za předpisy. Vládne atmosféra ostraţitosti a nehybnosti. Iniciativa je nebezpečná. Tu lze vyvíjet pouze v soukromí, pokud si najdeme klanové spojence a začneme utvářet mafie, které pak chytře vyvíjejí tlak na jiné mafie, případně prosazujeme lobbistické zájmy svých spřízněnců, kteří nás pak za to odmění.
Na scéně vládne atmosféra filigránského, aţ secesního luxusu, se vším tím staroţitným porcelánem, kusy, darovanými Riegrovi různými světovými politiky. Zároveň jsme v situaci, kdy se přítomnost mění v minulost a je zřejmé, ţe přítomní zápasí s nutností odchodu. Všechny postavy jsou koncipovány jako groteskní karikatury a hrají také důsledně do určité míry jako komické, dřevěné loutky. To funguje velmi dobře. Zkarikování postav jejich dřevěností je opravdu funkční.
Riegerovou společnicí je jeho „dlouholetá přítelkyně“ (symptomatické je, ţe nikoliv manţelka – to signalizuje i Riegrovo sobectví) Irena (Dagmar Veškrnová) a její společnice Monika (Eva Holubová), přítomna je i Riegrova stará matka (Vlasta Chramostová). K dalším postavám patří sluha Osvald (Stanislav Zindulka), sepisovatel inventáře vily Hanus (Jiří Lábus) a především neuvěřitelně úsluţný a pochlebovačný tajemník Viktor (Oldřich Kaiser). Riegrova mladá dcera Zuzana (Ivana Uhlířová) ţije naprosto ve svém soukromém světě internetového chatování, telefonováni mobilem a poslechu hudby z empétrojek. Druhá, starší Riegrova dcera Vlasta (Taťána Vilhelmová) se svým groteskním, mlčenlivým albínským manţelem Albínem (Jan Budař) ţije v ještě sobečtějším, materiálním světě a do vily k otci se dostavuje jen proto, ţe se ho snaţí přimět, aby podepsal poslední vůli a odkázal příbuzenstvu veškerý svůj majetek. Obě dívky, jako ostatně kaţdý v tomto filmu, jsou zosobněním absolutní sebestřednosti aţ do nelidskosti. Všem postavám jde jen o sebe, o majetek a o moc.
Secesní prostředí s filigránským porcelánem, kde postavy kolem bývalého kancléře Riegera ţijí v slunečném luxusu, by mělo být pohodové. Není: V tvářích všech postav se zrcadlí strach. Strach z toho, ţe protoţe něco vlastní, mohly by o to přijít. Havlův film je výmluvným svědectvím o tom, v jaké pasti jsou údajně bohatí a vlivní lidé.
Nespí strachy. Jsou majetkem a mocí zotročeni. Připomnělo mi to dávné čtyřverší ze zapomenuté písně Jaroslava Hutky: „Drţí se talíře, musí se o něj bát. Já mám ruce volné, mohu jim zamávat.“ Havlovo filmové Odcházení dokazuje, ţe svobodný je jen ten, kdo není svázán mocí a vlivem, nemusí usilovat o jejich zvětšování, ani nemusí neustále intrikovat v obavách, ţe ho někdo o moc a vliv připraví.
Skoro je to jako v někdejším komunistickém reţimu: Podskalského klasická komedie Bílá paní, vynikající sociologická analýza fungování komunistického totalitního reţimu na příkladu maloměsta, poukázala na to, ţe komunističtí funkcionáři nedělali nic jiného, neţ ţe pasivně ohrazovali vlastní moc. Plýtvali energií neustálou bdělostí a ostraţitostí, pořád vyhlíţeli, jestli je někdo o moc nechce připravit. Město bylo zanedbané, protoţe funkcionáři, místo aby se o něj starali, vyhlíţeli nepřítele.
Náznaky něčeho podobného jsou i v Havlově filmovém Odcházení. Václav Havel kdysi napsal studii „Anatomie gagu“, v níţ rozbíral vznik a fungování těchto komediálních
výrazových prostředků. Zřejmě ve vzpomínce na ni obsahuje filmová verze Odcházení také několik docela úspěšných, typicky havlovských gagů. Jedním z nich je umístění barvami pomalovaného kamene u schodiště před Riegrovou vilou – všichni, zejména kmitající sluţebníci, o tento „umělecký předmět“ neustále zakopávají. Podobně jako v Havlově Vernisáţi slouţí v prostoru strategicky rozmístěné umělecké artefakty k zdůraznění zazobanosti a procovství zobrazovaného prostředí.
Avšak toto prostředí, při vší jeho luxusnosti, je také zanedbané. Jediný přístup k vile je pěšinou kolem správního domku, na pěšině je však hluboká louţe, které se příchozí a odcházející jen velmi těţko vyhýbají, někteří z nich prostě rovnou chodí tou vodou. Princip, ţe v prostředí existují různé překáţky, které by bylo lehko odstranit, ale nikdo je neodstraní a všichni je pracně obcházejí nebo přelézají, coţ mi za komunismu připadalo jako charakteristický rys reţimu, je také typickým havlovským rysem, který přeţil. Ve filmovém Odcházení naznačuje, ţe protagonisté mají natolik plné ruce práce hájením své moci, ţe nemají čas na odstraňování drobných technických překáţek ze svého ţivota, které lidem znepříjemňují ţivot.
Havlovo filmové Odcházení je testamentem i z celé řady jiných hledisek, protoţe intertextuálně neodkazuje pouze na Čechova a na Shakespeara, ale také na četné postupy uţívané Havlem v jeho hrách v minulých desetiletích; charakteristická pro jeho předchozí dílo je například rychlá střihová sekvence, v níţ postavy rychle za sebou opakují výroky jiných osob, pronesených na jiném místě dramatu – sekvence naznačuje, ţe identita osobnosti je vlastně lehce vyměnitelná. Kdysi v šedesátých letech uvozovaly Havlova představení jeho Zahradní slavnosti v divadle Na Zábradlí ironicky zkreslené fanfáry ze Smetanovy Libuše, snad nejnacionalističtější české opery; disidentská nahrávka Audience s Havlem a Landovským ze sedmdesátých let byla ironicky uvozena Smetanovou árií z Prodané nevěsty „Proč bychom se netěšili“; filmové Odcházení ironizuje Beethovenovu Ódu na radost.
Původní statická expozice panoptika groteskních, děsivých postav, plných úzkosti, ţe přijdou o to, co mají, se rychle rozvolňuje. Scéna se mění. Ukáţe se, ţe jsou strach a úzkost příslušníků Riegrovy domácnosti oprávněné. Hlavním mocenským představitelem nového reţimu je Riegrův protivník, nový viceprezident Vlastimil Klein, (Jaroslav Dušek), zbohatlík a podvodný mafián a spekulant (barevné košile, ţluté kalhoty, naprostý plebejec a agresivní "podnikatel", jistý si svými metodami), jehoţ pochybné koupě celé řady luxusních vil Rieger ve své funkci veřejně kritizoval. Klein přijde Riegra vydírat, ţe pokud Rieger neučiní vůči nové vládní garnituře vstřícné veřejné gesto, bude z vládní vily vystěhován, coţ se také stane. Mocenská konstelace se rychle změní, coţ vede i k tomu, ţe Riegrův tajemník Viktor začne posluhovat a obskakovat namísto Ríegra právě Kleina a mladá obdivovatelka mocných Bea, která si přijde nejprve pro podpis do knihy Riegrových projevů a nechá se Riegrem osahávat, se rychle po jeho ztrátě moci přeorientuje na zbohatlíka Kleina.
Ve filmu nechybí ani zcela groteskní novináři. Opakovaně se dostavují novinářští primitivové Jack (Jiří Macháček) a jeho intruzivní fotograf Bob (Stanislav Milota). Neohrabaný Macháček, se zlomenou a zafačovanou rukou, není schopen při rozhovorech s Riegrem zformulovat své otázky na místě a kostrbatě je čte z papíru. Na obsahu interviewu nezáleţí,
protoţe rozhovory, tištěné pak v bulvárním deníku Fuj, se zabývají výhradně erotickými tématy (povýtce vymyšlenými), případně Riegera na pokyn Kleinových podnikatelských spojenců, vlastnících deník Fuj, cíleně skandalizují. Tisk tedy publikuje z komerčních důvodů pouze lechtivé materiály, anebo je zneuţíván mocnými k politické manipulaci.
Groteskní svět, který nám tu Havel představil, působí nesmírně deprimujícím dojmem. Není vůbec nikdo slušný a lidský. Lidi buď jen podlézají, anebo bezostyšně vyuţívají příleţitosti k bezskrupulóznímu hromadění majetku a moci a k zotročování lidí. Nikomu na nikom nezáleţí. Rieger se po původním odporu Kleinovi nakonec podvolí: po celonočním výslechu na tajné policii souhlasí, ţe bude dělat Kleinovu poradci poradce. Od vystěhování z vily ho to ovšem nezachrání. Mocenský vítěz ovšem potřebuje, podobně jako v totalitním reţimu, aby se mu všichni veřejně podvolili. Klein potřebuje, aby Rieger veřejně přiznal poráţku.
Politické fráze jsou irelevantní. Rieger opakovaně ţvaní o tom, ţe „naše země musí být bezpečné místo“, „v ohnisku politiky musí být člověk“ a ţe „občan tu není pro stát, stát je tu pro občana“. Ve filmu jsou však zjevné náznaky, ţe reţim, jemuţ Rieger stál v čele, byl podnikatelsky divoký, neskrupulózní a polototalitní. Klein opakuje tatáţ krásná slova – jsou bez významu. Z Riegerovy vily a z višňového sadu plánuje udělat nákupní středisko s kiny, restauracemi a bordelem.
Proč argumentuji, ţe je tento film Havlovou hlubokou omluvou svým spoluobčanům? Film končí gagem, který je víc neţ výmluvný. V závěru filmu se z jezírka před vilou neočekávaně vynoří zpod hladiny sám Václav Havel ve večerním obleku a promáčený skrz naskrz, s mokrými vlasy i obličejem, osloví diváky v sále: „Děkuji, ţe jste si vypnuli mobilní telefony. (Pauza) Pravda a láska zvítězí nad lţí a nenávistí. (Pauza) Teď si své mobilní telefony můţete zase zapnout“ (tedy proto, ţe film uţ skončil). Brechtovské zcizení prostoru dramatu, stejně jako ironická hra s běţně pouţívaným komerčním upozorněním v dnešních kinech a jeho kontrast s někdejším romanticky idealistickým Havlovým výrokem, působí opravdu efektivně.
A je to skutečně omluva. Ironickou citací svého nyní tak často vysmívaného výroku z doby demokratické revoluce v listopadu 1989 Havel přiznává: Byl jsem naivní hlupák. Myslel jsem, ţe vedu svou zemi do svobody. Podcenil jsem a neznal jsem, co všechno a jak hluboce dokáţe zpotvořit lidská přirozenost, má-li k tomu příleţitost. Nevěděl jsem, ţe lidem jde jen o majetek a moc. Aspoň těm, s nimiţ jsem se setkával ve vlivných kruzích. To, co jsme z této země za dvacet let udělali, je děsné. Za to se hluboce omlouvám, nevěděl jsem, ţe to tak dopadne.
Je to testament opravdu tragický.
http://www.blisty.cz/art/58040.html
Názor