Schyluje se k boji „buď-anebo“. Německo uzavřelo pakt s Ruskem. A vítězem se stává…

Na úvod několik zpráv: Ruské systémy S-400 v Sýrii mění pravidla hry (zde), Rusko má proti IS zahájit velkou operaci (zde), Tisíce ruských vojáků míří k arménsko-turecké hranici (zde), Rusové se v Sýrii opevňují (zde). Dalo by se pokračovat, vybrala jsem jen ty nejbombastičtější. Všechny lze shrnout do faktu, že v Sýrii přituhuje. Proč? Tu nejpodstatnější informaci přinesl před několika dny Miroslav Topolánek, když byl hostem čt24 k tématu zdánlivě nesouvisejícímu. Musím s ním souhlasit s jeho kritikou, že média informují tak, že vůbec nevědí, o co jde (a obávám se, že se to týká i médii alternativních). Především ale souhlasím s jeho větou, že „Německo uzavřelo pakt s Ruskem“. A naprosto chápu jeho rozhořčení ze sestřelení ruského letadla Tureckem – americké plány a jejich několikaleté snahy tím právě dostaly velmi na frak. Ale o Topolánkovi později,

Vše začalo rozpadem SSSR

Rozpad Sovětského svazu a pád komunismu proběhl pod taktovkou globálních vůdců – GP. Zorganizovali jej politici, kteří sloužili zájmům globalistů – na ruské straně byl tím největším Gorbačov, jeho pokračovatelem byl Jelcin. Dnes všichni vědí, že rok 89 byl organizovanou akcí, která měla spojit Západ a Východ v jeden celek. Účelem bylo rozložit to, co bylo, a znova to složit v nový celek (jak v roce 1993 zpíval Karel Kryl – Pod střechou velké partaje zase se všichni sejdem) . Sjednocená EU, rozšířena o bývalé sovětské republiky až do Ruska. Pak sjednocený Blízký východ, táhnoucí do Evropy a plán o evropském kalifátu Vše šlo jako po másle – Evropa nastoupila západní cestu privatizace, homosexuality, multikulturalismu, likvidaci křesťanství. Totéž úspěšně probíhalo i v Rusku – dokud v roce 2000 Jelcina nenahradil Putin.  Jeho vlastenecká politika se stala překážkou pro Globálního prediktora, ale zhatila i hegemonské zájmy USA, kterým Jelcin velmi dobře sloužil .USA nepochopily, že sjednocování Evropy a rozklad Ruska se dějí kvůli nástupu Číny na jejich místo a po nástupu Putina rozehrály svou hegemonskou hru, známou jako plán „Sedm zemí do pěti let“- viz video, z něhož cituji:

„V roce 1991 jsem měl setkání s Paulem Wolfowitzem (bývalý prezident Světové banky a v té době 2. náměstek Ministerstva obrany USA, což byla velmi vysoká funkce) a řekl jsem mu, že musí být jistě  spokojen s operací Pouštní bouře (Kuvajt). A on mi odpověděl: No, jo, ale ne tak docela, protože pravdou je, že jsme se chtěli zbavit Saddáma Husajna a to se nepovedlo. Ale jednu věc jsme se naučili – zjistili jsme, že můžeme na Blízkém východě použít svá vojska a Sověti nás nezastaví. Máme teď tak pět až deset let, abychom vyčistili tuto oblast od starých sovětských vlivů dříve, než vstane nová velká supervelmoc, co nám bude moci být rivalem.

Deset dnů po 11. září jsem procházel Pentagonem (kde jinde bych tehdy měl být) a zavolal mi velitel pobřežních vod USA, ať přijdu k němu do kanceláře. Tam mi řekl, že chce, abych věděl, že napadneme Irák. Proč? Zeptal jsem se ho, má to nějakou souvislost s teroristickými útoky? Bohužel, je to ještě mnohem horší. Právě jsem dostal toto Memorandum od Ministerstva obrany. Píše se tam, že máme zaútočit a zničit vlády v sedmi zemích do pěti let. Začneme Irákem, pak se přesuneme do Sýrie, Libanonu, Somálska, Súdánu a Iránu. Tohle je oficiální bojový plán? – zeptal jsem se ho. Ano, pane! „

Plán byl zahájen  po nástupu Putina, a to v Afganistánu v roce 2001. Po Kuvajtu (1991 – pokus o svrhnutí S. Husajna a potvrzení, že na Gorbačova je spolehnutí a Sověti  opravdu nechávají v této oblasti USA volnou ruku) přišel tedy na řadu Afghanistán  (říjen 2001). A další:  Irák (2003 a svržení Husajna), Sýrie (2011 a občanská válka),)  Libanon (strategické území pro Izrael a Sýrií a věčné boje, v roce 2006 cedrová revoluce).  Dále se USA angažují  v Africe: Súdán (1996 útoky kvůli pobytu bin Ládina na tomto území, v roce 2003 povstání).  Pod názvem „Arabské jaro“ jsou do hry zatahovány další africké státy:   Libye (2011 a svržení Kaddáfiho), Egypt (2011 a svržení prezidenta Mubaraka).  Také  nevynechejme  Alžír (1991 svržení prezidenta a dosud vojenská vláda a výjimečný stav) a Maroko (od roku 1999 vládne král Mohamed IV ., který má  s USA dobré vztahy, proto o Maroku moc neslyšíme). Etiopie je rovněž přítel USA (v roce 1991 se odvrátila od Sovětů a stala se hlídačem amerických zájmů přes války se sousední Eritreí ). V hledáčku USA je dále Somálsko (vstup americké armády v roce 2007) a na zcela opačné straně je to dokonce i Pákistán, soused Afganistanu a především Ruska (Al-Kájida, atentát na Buthovou v roce 2007).

Co je na těchto akcích podstatné je, že ladily se zájmy GP. Nejen USA, ale ani GP si nepřeje silné Rusko, protože jak USA tak GP v něm vidí konkurenta svých zájmů. A oběma se 11. září a „teroristický“ útok v New Yorku hodily, protože to byl spouštěč 1) nástupu USA na Blízkém východě v rámci hegemonských zájmů a 2) začátek konfliktu dvou náboženství a nástupu Íránu a Číny v rámci globálních zájmů. Do dvou let od pádu komunismu a do roka od nástupu Putina došlo k zahájení toho, co dnes na Blízkém východě (ale také v přistěhovalecké krizi Evropy) vidíme jako velké finále, které probíhá na turecko-syrské hranici a v Sýrii.

Za vším je uhlík a jeho trubky

Od „Kuvajtu napadení“a od vstupu USA do Afganistánu v roce 2001 Rusko celému dění přihlíželo. Na Blízkém východě mělo jen jeden zájem – Sýrii, která je brzdou pro přívod blízkovýchodní ropy a plynu do Evropy. Sýrie je pojistkou, že Evropa je energeticky závislá na Rusku. Rusko ekonomicky stojí především na exportu plynu a ropy, ale stejně tak platí, že kdo má moc nad světovými zásobami plynu a ropy, ten má moc nad celým světem. A o tuto moc usiluje jak GP, tak USA. Největší zásoby ropy a plynu mimo Ruska jsou na Blízkém východě – Saudská Arábie, Katar, Kuvajt, ale také Irák a obzvláště Írán (Írán má po Rusku druhé největší zásoby plynu na světě a údajně Rusko dokonce už předčil) . A zatímco USA se snaží energeticky významné země střídavě ovládat (od Saúdské Arábie k Íránu), GP se snaží tyto země sjednotit (sunnité a šiíté vs. křesťané) a poté je ovládnout jako jeden celek (evropský kalifát).

V roce 2002 vznikl plán, jak ovládnout blízkovýchodní zdroje a stát se vůdcem světa. Boj probíhá mezi USA a globálním prediktorem, oba hráči však mají ještě společného nepřítele – Rusko. Kdyby Blízký východ získalo na svou stranu a k tomu připočítalo vlastní zdroje,  byl by to velký globální hráč. USA i GP přitom potřebují Rusko slabé a chudé, proto jej vytlačují z exportu zdrojů a snižují prodejní ceny. Na čem se od nástupu Putina nejvíce pracuje, je energetická nezávislost Evropy na Rusku,

K tomu v roce 2002 vznikl velký projekt Nabucco. Plynovod měl v budoucnu zásobovat Evropu plynem z Ázerbájždánu (partner NATO), přechodně plynem z Ruska přes Turecko a do budoucna plynem a ropou z Egypta, Iráku a – Íránu!  V budoucnu ale měl zcela odstavit ruské energetické zdroje z Evropy.

Zdroje, ze kterých měl plynovod Nabucco čerpat

Na obou obrázcích je zjevné, že projekt 1) kromě Ázerbájdžánu počítal s blízkovýchodními zdroji (Írán), 2) přechodně počítal i s Ruskem  (South stream) a 3) blízkovýchodní zdroj vede přes území Turecka. Po dlouhých jednáních, kdy největší překážkou bylo Turecko, které si diktovalo podmínky, byl projekt v roce 2009 schválen a v Ankaře podepsán. Při té příležitosti tehdejší premiér Topolánek prohlásil, že Nabucco zajistí Evropě svobodu, čímž vlastně řekl, že Evropa se odkloní od Ruska a potvrdí spojenectví s USA (čímž m.j. potvrdil, jaké zájmy ve vládě reprezentoval).

Plynovod Nabucco byl schválen bez ohledu na to, že se v té době vůbec nevědělo, z jakých zdrojů bude naplněna taková kapacita, jakou Evropa potřebuje a jakou má jistou z Ruska.  Ázerbájdžán byl schopen dodávat pouze nějakých 30 procent a Írán byl v té době v nedohlednu. Zřejmě i to byl důvod, proč v roce 2013 projekt Nabucco zkrachoval a Evropa nadále zůstala energeticky závislá na Rusku – viz Fiasko pro EU.  

Snahy o oslabení Ruska vedou přes Ukrajinu a Turecko

Nabucco zkrachovalo v roce 2013. V únoru 2014 došlo k ukrajinskému Majdanu, jehož cílem bylo zavření ruských trubek do Evropy a tím ekonomické oslabení Ruska, a dále snaha o vyvolání občanské války v Rusku a v neposlední řadě snaha o vyvolání války s Ruskem. Mezitím se však intenzivně pracovalo na Blízkém východě s tím cílem, aby z něj byly energetické trubky do Evropy zavedeny. Po odstavení Ukrajiny co by tranzitní země si Turecko začalo uvědomovat svůj tranzitní význam jak pro plyn z Ruska, tak z Blízkého východu (obzvláště z pro něj konkurenčního Íránu). Turecko začalo svůj taneček, kdy bylo tu na straně USA a Evropy, tu na straně Ruska, a opět si chtělo diktovat podmínky. Výsledkem byla dohoda o South streamu – plynovodu, který povede z Ruska do Evropy přes Černé moře tak, že vynechá Turecko.

K tzv. anexi Krymu došlo na jaře roku 2014. Léto přineslo sankce proti Rusku a podzim prudké snižování cen ropy a tím pád rublu. Nízké ceny ropy se k likvidaci Ruska osvědčily už při rozpadu Sovětského svazu, proto nastoupila stejná metoda.  Kromě sankcí a nízkých cen ropy začala EU (v zájmu USA) tlačit na evropské země, aby zastavily výstavbu plynovodu South stream. To se ale hodilo Turecku, protože South stream by obešel jeho území a Turecko by přišlo o příjmy za tranzit. Po tlaku EU přišlo na konci roku 2014 ruské oznámení o odstoupení od South Streamu.  A  po návštěvě Putina v Turecku vznikla dohoda o výstavbě Turkish streamu s tím, že cestu pro plyn z Turecka si Evropa musí postavit sama.

Islámský stát

Mezitím se ale nepřestalo pracovat na tranzitu blízkovýchodních energetických zdrojů do Evropy místo ruských. Proto po celý rok 2014 pokračovalo dění na Ukrajině, ale co je nejdůležitější, ve velkém do hry v létě 2014 vstoupil Islámský stát.

Byl vytvořen Spojenými státy. A jak známo, Spojené státy nemají přátelé, mají pouze zájmy. Pro udržení hegemonie dolaru měl IS ovládnout a dostat pod kontrolu všechny blízkovýchodní zdroje ropy a plynu, tedy oblasti na území Libye, Egypta, Iráku a Íránu. Především ale měl IS odstranit Asada – tu syrskou brzdu, která hlídá, aby se blízkovýchodní zdroje do Evropy nedostaly přes Středozemní moře. Stejnou brzdou se ale stalo i Turecko tím, že ruskému plynu do Evropy nabídlo cestu přes své území (Turckish stream). Jinak řečeno – Turecku se nedalo věřit jak ve vztahu k Rusku, tak v podmínkách, které si diktovalo.

Na dohodě s Íránem už se pracovalo, rýsoval se tedy zdroj, který zcela pokryje potřebu Evropy, problémem ale stále je Turecko a u Středozemního moře Asad. Situaci má vyřešit vznik zcela nového státu, který zabere kus Turecka, kus Íránu, Íráku a Sýrie. Na jeho území budou nejbohatší zdroje a za další na východě bude končit tak, že bude mít spojení se Středozemním mořem. Plán na konečné řešení energetické nezávislosti Evropy na Rusku  byl na světě. Pracuje se na vzniku státu, který bude zahrnovat část Iráku, Íránu, Sýrie a – Turecka a tím státem je Kurdistán. Jeho spojujícím prvkem jsou KUrdové, kteří nikdy vlastní stát neměli. Ti budu za vznik vlastního státu vděčni, v tranzitu plynu a ropy tedy nebudou dělat problémy. A Turecko „utře“.K vytvoření Kurdistánu byl stvořen IS  – neoficiální armáda USA.

Když to shrneme, USA potřebují Turecko, protože je proti Sýrii a potřebují IS, protože je také proti Sýrii, hlavně ale boří hranice a obsazuje území s ropou a tím připravuje půdu pro vznik Kurdistánu. Rusko potřebuje Sýrii, protože ta je proti Turecku a tím proti zájmům USA. Ale i Rusko je pro vznik Kurdistánu, a to z důvodu konečného vyřešení osmanské otázky, se kterou má své zkušenosti. Vznik Kurdistánu je společným zájmem USA, GP i RUska. Význam Kurdistánu je ještě v tom, že na jeho území budou koncetrovány energetické zdroje Blízkého východu. Z toho plyne, že kdo založí Kurdistán, ten nad ním získá vliv a tím získá moc nad jeho zdroji. A ten bude vládnout budoucnosti světa. Jinak řečeno – kdo umožní vznik Kurdistánu, bude mít na své straně především i Írán, o který hraje tak velká přetahovaná.

Co je ještě významnější, vznik Kurdistánu je v zájmu GP, protože ten v něm vidí sjednocení islámských sunnitů a šiítů, jejich společný boj proti křesťanům a ve výsledku zcela nové náboženství, resp. nejstarší náboženství světa, náboženství Jezidů.To má kořeny pod biblickou horou Ararat na té části tureckého území, která má být součástí Kurdistánu.

Koho GP nepotřebuje, to je Turecko (pozůstatek Osmanské říše, která trvala od roku 1299 do roku 1922), USA (jejich dominanci má nahradit Čína) a Rusko (v globalizačních plánech je konkurentem).  Od nástupu Putina k moci Globální prediktor přihlíží souboji USA-Rusko a na Blízkém východě dává přednost tu jedné, tu druhé straně (naposledy chemické zbraně v Sýrii v roce 2013 a marné snahy USA o bombardování v Sýrii). A protože v odstraňování ruského vlivu se jeho zájem shoduje se státními zájmy USA, nevadil mu ani Islámský stát, jehož účelem je vznik Kurdistánu.

V hlavní roli Kurdistán

Když jsem cca před dvěma lety poprvé psala o významu Kurdistánu a Íránu a plynovodech, netušila jsem, jak aktuální článek to pro veškeré další dění je a jakým je vysvětlením všeho, co se od té doby na Blízkém východě děje, a to až po výše zmiňované prohlášení Topolánka v České televizi. Tak si to shrňme: V roce 2000 nahrazuje Jelcina Putin a Rusko zahajuje vlasteneckou politiku. To se nehodí USA ani GP. V roce 2001 dojde v USA k útoku na WTC a okamžitě k nástupu USA na Blízký východ. Dění přinese pád vůdců tamních zemí, pokračuje Arabským jarem, ukrajinským Majdanem, vznikem Islámského státu, ovládnutím ropných území a nastolováním kurdské otázky. Rusko je odstavováno od Evropy a Turecko je postaveno před volbu mezi USA a Ruskem, v obou případech však před nutnost vzdání se části území ve prospěch Kurdistánu. Turecko lavíruje mezi USA a Ruskem, v mezičase se přidává na stranu IS v naději, že tím zabrání vzniku Kurdistánu, netušíc, že Spojené státy vytvořily IS právě za tím účelem. Ať s IS nebo s Kurdy – Turecko nemá na výběr, v obou případech jde o zájem USA.

Rusko přihlíží a do dění nevstupuje – dokud v roce 2014 nedojde na Ukrajinu. S ní by mohlo ztratit Krym a tím vliv na Černém moři a tomu zabrání přičleněním Krymu. Trpělivě snáší sankce a manipulace s cenami ropy a přihlíží, jak se dění na Blízkém východě posouvá směrem k odstranění brzdy exportu ruských energetických zdrojů do Evropy – Sýrie a v ní Bašara Asada. A to nejen přes IS, ale především přes Turecko. Od podzimu 2014 začíná tažení IS na turecko-syrské hranici a hlavním tématem zpráv se stává město Kobani. Pentagon se vyjadřuje, že nemůže Kurdům proti zvěrstvům IS pomoci:

Kurdům nemůže pomoci ani Turecko, protože by tím bylo samo proti sobě, proto dělá mrtvého brouka. Ze spícího stavu je Turecko probuzeno v létě 2015, kdy dojde k teroristickému útoku v jeho městě Suruc a kde umírá cca 30 lidí. Co je přitom důležité je, že opět šlo o turecko-syrské hranice, jen se boje posunuly více na Západ – tedy blíže ke Středozemnímu moři, které pro Rusko hlídá Asad.

Turecko bylo touto akcí donuceno k nějaké reakci. A zvolilo takovou, že na jedné straně „jako“ nastoupilo proti IS, ale ve skutečnosti bombardovalo Kurdy. Svět byl v šoku – Turecké útoky na Kurdy jsou zradou, prohlásil i Schwarzenberg. Byl srpen roku 2015 a Turecko, které se ocitlo v pozici zrazeného, reagovalo tak jak reagovalo – vypustilo do Evropy vlnu uprchlíků. A dál bombardovalo Kurdy a podporovalo IS v naději, že tak zabrání vzniku Kurdistánu.

Od Kobani přes Curuc se ale boje na turecko-syrských hranicích posouvaly přesně tak, jak to bylo pro vznik Kurdistánu naplánováno a kdy jeho nejzápadnější částí má být pobřeží Středozemního moře, tedy přesně to, které už tolik let Sýrie střeží v zájmu Ruska:

Google mapa Kurdistánu z roku 2011

I v létě roku 2015 Rusko stále jen přihlíželo, na podzim však přišel zlom. Byl to Putinův projev na půdě OSN, po kterém následoval nástup Ruska v Sýrii a tedy proti IS. USA a Západ zůstaly v šoku z ruských zbraní a bojových úspěchů, ten největší šok však způsobil fakt, že by to mohlo být Rusko, kdo nakonec vytvoří Kurdistán. Protože ten, kdo vytvoří a ovládne Kurdistán, ten ovládne blízkovýchodní energetické zdroje a ten získá moc nad světem, protože Kurdistán, to je Irák, Írán, Sýrie a kus Turecka.

A přes Kurdistán všechny cesty do Evropy. A je náhoda, že v Arménii v létě probíhala barevná revoluce a že se na turecko-arménskou hranici stěhují ruská vojska?

Boj o vytvoření Kurdistánu jde do finále

Mapa ukazuje postup bojů na turecko-syrské hranici. Začalo to na podzim 2014 v syrské Kobani, pokračovalo v létě 2015 přes turecký Suruc a nyní se boje koncentrují v oblasti Latakie, kde má Rusko leteckou základnu. A kde nejsou základny IS, ale pouze „umírněná syrská opozice“.   

Kobani, Suruc a nyní Latakia a vedle ní výběžek hranic Turecka, kde bylo sestřeleno ruské letadlo

Turecká mapa trasy sestřeleného ruského letadla – čím více ke Středozemnímu moři, tím více dění graduje 

V reakci na sestřelení letadla Rusko přemístilo křižník Moskva: „Po útoku turecké stíhačky F-16 na ruský bombardér SU-24, křižník Moskva, nacházející se ve východní části Středozemního moře od konce září, byl předislokován blíže k pobřeží Sýrie. Podle informace Generálního štábu Ozbrojených sil RF gardový raketový křižník Moskva, vybavený systémem protivzdušné obrany Fort, analogickým C-300, 25. listopadu zaujal určenou pozici v pobřežní části syrské provincie Latakia a zahájil svou bojovou službu k zajištění PVO ruské letecké základny Hmeimim“ (zde).

Do stejné oblasti Rusko v reakci umístilo S-400

Dodoha s Íránem

V létě 2015 došlo ale i k jiné velmi zásadní události – byla uzavřena jaderná dohoda s Íránem. Tím došlo k ukončení proti-íránských sankcí a tím k možnosti exportu jeho energetických zdrojů. Došlo tedy k tomu, s čím už v  roce 2002 do budoucna počítaly USA projektem Nabucco – tedy k možnosti nahradit ruský plyn íránským a tím konečně docílit energetickou nezávislost Evropy na Rusku. Brzdou ale stále bylo Turecko, přes které by tranzit vedl, proto se nadále pracovalo na vzniku Kurdistánu, který by turecké území nejen nahradil, ale zároveň propojil všechny blízkovýchodní energetické zdroje. Po dohodě světových mocností s Íránem a po teroristickém útoku v tureckém městě Suruc Turecko i Rusko pochopily, že vznik Kurdistánu je na spadnutí. A že nyní jde o to, kdo bude jeho stvořitelem. A že tím bude ten, kdo ovládne nejvýchodnější část, tedy tu, která představuje vstup na Středozemní moře. A kterou dlouhodobě chrání Asad ve prospěch Ruska.

Pokud zvítězí USA, bude to znamenat nejen jejich ovládnutí blízkovýchodních zdrojů, ale současně i odstavení ruských. A to je zájem, o který kromě USA jde i GP, proto nechává USA hrát jejich hru. A to včetně migrace do Evropy a včetně vzestupu Íránu.

A v této fázi do dění vstupuje vstupuje Rusko a staví se na stranu Asada. Ve skutečnosti ale jde o boj o to, kdo stvoří a následně ovládne Kurdistán. Je to boj mezi USA a Ruskem a konflikt Turecko vs. Sýrie je pouze zástupným. Ale současně je to boj mezi GP a Ruskem a tím boj o to, čí představa globalizace zvítězí. Protože kdo ovládne blízkovýchodní zdroje, ten bude vládnout světu.

A zatímco Sýrii (a zřejmě ani Íránu) by Kurdistán pod vlivem Ruska nevadil, Turecko se v naději, že vzniku Kurdistánu zabrání, spojilo s IS. Ale tím s USA, kterým jde pouze o vznik Kurdistánu a tím o udržení dolaru přes ropu a plyn, nikoliv o Turecko. Ropu a plyn nemá ani Evropa ani Čína. Rusko by mohlo zůstat soběstačné, ale nyní jde o to, kdo bude ropu a plyn prodávat Evropě a Číně. Jde o nadvládu nad Evropou a Čínou, o tu ale jde jak USA, tak GP. Co je spojuje je zájem, aby na Blízkém východě nezvítězilo Rusko. Proto to soupeření o spojenectví s Íránem. USA a GP k tomu ještě využívají Turecko – ať už jako tranzitní zemi pro energie, či jako zemi, která Evropu zavalí uprchlíky a v neposlední řadě jako zemi, která způsobí světový válečný konflikt. A tady od léta nastaly velmi zásadní události.

Červen 2015 – „Ruský plynárenský gigant Gazprom uzavřel se svými největšími evropskými odběrateli plynu předběžnou dohodu o zdvojnásobení kapacity plynovodu Nord Stream, který přivádí plyn z Ruska do Německa po dně Baltského moře. Na projektu bude pracovat s německým energetickým koncernem E.ON, rakouskou společností OMV a britsko-nizozemskou skupinou Royal Dutch Shell . Tímto projektem chceme pokračovat v naší úspěšné alianci s Gazpromem a rozšířit ji. Zkušenosti získané prací na Nord Streamu prokázaly, že přeprava plynu Baltským mořem je spolehlivým řešením energetických potřeb EU z ekonomického, technického i ekologického hlediska,“ uvedl k dohodě člen představenstva E.ON Klaus Schäfer. „Zemní plyn bude hrát v evropském energetickém mixu dál velkou roli, a nové projekty jsou tak důležité, zejména v situaci, kdy domácí evropská těžba plynu klesá,“ řekl šéf Shellu Ben van Beurden.“ zdroj

Plynovod Notrh stream, kterým ruský plyn proudí do Německa bez Ukrajiny a Turecka

V červnu 2015, kdy byla dohoda mezi Ruskem a Evropou podepsána, byl stále ve hře i plynovod Turkish Stream, kterým by ruský plyn do Evropy proudil mimo území Ukrajiny a který by navazoval na konečně realizovaný tranzit Nabucco, tzn. že přes Turecko by Evropa konečně naplnila představy USA a odebírala plyn z Íránu a z Blízkého východu a přestala být závislá na ruském. Za tím účelem byl vytvořen projekt Eastring, který počítal jak s ruským plynem, vedoucím přes Turecko (Turkish stream, nahrazující South stream), tak především s plynem z Iráku a Íránu:

Plynovod Eastring se měl stát součástí plynovodu Eustream, který by do Evropy vedl plyn přes Slovensko a který by v budoucnu zcela obešel Rusko. A jedním z šéfů Eustreamu se měl stát Topolánek, viz Bývalý premiér Mirek Topolánek se v prosinci stal manažerem monopolního slovenského přepravce plynu Eustream.  Zpráva je z ledna 2015, tzn. z doby, kdy ještě nebylo jasno v jaderné dohodě s Íránem a kdy ještě bylo daleko jak do červnové dohody Evropy s Gazpromem, tak do evropské migrační krize i do vstupu Ruska do Sýrie. A do kroků, které učiní Turecko. Mnohá česká média tehdy pěla na Topolánka ódy za to, že odstaví Evropu od Ruska.

Sestřelení ruského letadla Tureckem – 1:0 pro Rusko, a to vlastním gólem Západu

Turecko sestřelilo ruské letadlo nad územím, které má sehrát finální roli ve vzniku Kurdistánu a v tom, pod čí vliv připadne. Pokud je pravda, že ruské letadlo se do tureckého vzdušného prostoru skutečně dostalo, jeho sestřelení po případných 17-ti vteřinách v tureckém vzdušném prostoru ukazuje, že se na takovou situaci čekalo jako na vyprovokování konfliktu mezi USA a Ruskem, nikoliv že šlo o obrannou reakci. Turecko udělalo pouze to, o čem bylo přesvědčeno, že se od něj od vzniku IS očekává – šlo na ruku zájmům USA a jejich spojencům. Zcela logicky se ihned obrátilo na NATO a zcela logicky očekávalo solidaritu. A výsledek? USA i Evropa jsou zdrženlivé a názory, jestli letadlo bylo sestřeleno nad Tureckem či nad Sýrií se různí. Ze všeho nejvíce je cítit strach z války, protože Turecko je členskou zemí NATO , navíc s druhou největší armádou v NATO. Stačilo, aby se Rusko nechalo vyprovokovat k odvetě  a na světě je článek 5 NATO.

Ale výsledkem je zcela jiná věc – Rusko sbírá trumfy. Dohoda o výstavbě Turkish streamu je v ohrožení, protože Rusko nejen sankcemi může reagovat na akci Turecka. Ve stejné době navíc dochází k blackoutu na Krymu poté, co Ukrajina přes anti-ruské aktivisty odstřihne Krym od elektřiny.  Rusko tím získává další trumf – nikdo se nemůže divit, že chce Ukrajině zastavit nejen dodávky uhlí, ale i dodávky plynu. A pro Evropu se aktualizuje téma energetické závislosti. Sestřelením ruského letadla se Turecko ukázalo jako nespolehlivé, navíc hrozí, že Rusko odstoupí od výstavby Turkish streamu, na který měly navázat plynovody Eustream  a Eastring. To vše se najednou zdá pasé a Evropa na pozadí uprchlické krize a hrozby jaderného konfliktu upřednostňuje rozšíření Nord Streamu, tzn. plynovodu, kterým proudí ruský plyn do Německa. Tedy zcela mimo Ukrajinu i Turecko. A zcela i mimo Slovensko, na kterém měl Topolánek získat svůj lukrativní post.

Nebudu komentovat, že Německo se rozšířením Nord Streamu dostane do pozice, kdy i energeticky bude velet celé Evropě. Jako významnější považuji Topolánkův komentář, že Německo uzavřelo s Ruskem pakt. Jinak řečeno to znamená, že Německo se vymaňuje z vlivu USA (a jimi tvořeného Kurdistánu a jimi řízeného Turecka a IS) a energeticky svou budoucnost spojuje s Ruskem. A pokud tak činí Německo, je to dobrá zpráva i pro Evropu.

Komentář Mirka Topolánka je zde – v odkazu je nutné rozkliknout video Topolánek: Ukrajina ruský plyn nepotřebuje

Mirek Topolánek

Evropa v moci Turecka

„Na společném postupu ve snaze zmírnit migrační proud do Evropy se dnes na summitu v Bruselu shodly Evropská unie a Turecko. Po jednání to oznámil předseda unijních summitů Donald Tusk. EU poskytne Ankaře tři miliardy eur (asi 81 miliard Kč) na zlepšení situace tamních syrských uprchlíků.“ zdroj

Turecko hraje vabank – je loutkou v rukou USA. Evropu mají oba v moci jak přes hrozbu světového konfliktu, tak přes uprchlíky a vznik evropského kalifátu. Spojené státy hrají podobný vabank – na Evropě jim nezáleží a čím hůře, tím lépe, protože válka v Evropě pro ně už dvakrát znamenala zisk. Pouze Rusko ví, že nad vším je globální elita, které nejde ani o Turecko ani o Evropu a ani o USA, ale jejím zájmem je Čína a Írán.  Čínský juan se právě stal součástí měnového koše MMF a Čína dobývá Evropu. Čím byly ve 20. století USA, tím se nově má stát Čína, mezitím je Rusko. Rusko, které porazilo Osmanskou říši a které právě koncentruje vojenské síly kolem syrské Latakie a kde mu soupeřem mají být USA a NATO. Situace vůbec není bezpečná.

Vítězem se stane ten, kdo vytvoří Kurdistán. A vítězem bude každý, komu nehrábne, což nejvíce hrozí u Turecka.

-Pozorovatelka-  1.12.2015