Už nebudeme pomáhat!
Už nebudeme pomáhat!
Jeden den v utečeneckém táboře. A změnil jsem názor. Už nebudeme pomáhat!
Nickelsdorf, Rakousko, 30. září 2015. Směřuji s dalšími třemi dobrovolníky do tábora, ve kterém je nyní soustředěno množství uprchlíků ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu. Kromě nich asi 90 Maročanů a 25 Alžířanů.
Dodávku s pomocí máme naplněnou téměř kompletně potravinami, ovocem, teplýmoblečením, vodou, hygienickými potřebami a léky.
Hledáme nějakého odpovědného šéfa, kterému pomoc chceme předat. Miro obchází už asi potřetí celý objekt a nikde nikdo. Odtud ho posílají tam, odtamtudzase jinam. Pak to vzdává. Vyložme to do skladu, navrhuji. Zkoušíme, ale sklad je samozřejmě zamčený. Tak vykládáme věci na betonové ploše, nakonec je slunečno a příjemně, snad to rozdáme uprchlíkům přímo my. Voláme na děti, aby si první vybrali hlavně ovoce a sladkosti. Odmítají. Tyčinky a čokoláda jsou naše, české výroby, a oni trvají na Milka, kindervajíčkách a tyčinkách Mars, nebo Bounty. Neuspěli jsme… To nic, říká Katka, možná je to náhoda. Zkoušíme to s ovocem. Jablka a hrušky se nechytá, prý by rádi banány a ananasy. Začínáme být nejistí. Triček a dětského oblečení máme také množství. Všechny jsou nové. Věnovala to jedna slovenská společnost, zabývající se jejich dovozem. Jsme v koncích. Jelikož mezi nimi nejsou značkovéAddidasy a Pumy, děti je téměř pohrdavě odsouvají stranou. Stejně dopadlyi tenisky z asijské produkce.
Co byste chtěli, ptá se Michal jednoho z dětí, které překvapilo velmi dobrou angličtinou. Nejprve trošku ostýchavě, ale pak už sebevědomé chalanisko říká. Mobily i s kreditem. Ať můžeme trochu surfovat na internetu a zavolat domů, jak se máme. Nebo ještě lépe tablety, ty se dají použít univerzálně.
A kam chcete jít v Německu? Já do Mnichova, říká téměř dospělý chalanisko. Mám rád fotbal, chci chodit na Bayern. Ty by si měl hlavně chodit do školy, oponuje mu Mišo. Klukovi se zdála představa chození do školy natolik směšná, že se začal upřímně řehtat. Nač do školy? Vždyť dostaneme podporu skoro 1800,-€, z tohonádherně vyžijem!
Ale co chceš v Německu později dělat? Zkouší Mišo dále. Nic. Když nám přestanou vyplácet po třech letech podporu, půjdeme do Nizozemska, nebo Švédska.
Začínal jsem si klást otázku, zda jsme s pomocí na správném místě. A vy jste odkud, ptáme se chalaniska, asi tak ve věku 20 let, který stál poblíž se svým otcem a zřejmě mámou. Z Maroka, říká s úsměvem. Tak to jste museli jít obrovskýkus cesty, dokud jste se sem dostali, uklidňuji sám sebe. No, jak se to vezme, odpovídá. Letadlem z Casablanky přes Istanbul do Bělehradu a odtud již taxíkem na chorvatské hranice. A po 8 hodinách ve vlaku jsme vystoupili v Nickelsdorf, láme perfektní francouzštinou názevsvého momentálního bydliště. Zde budeme asi 3 dny a přijde pro nás rodina z Paříže. Oni tam žijí už asi 30 let. Je to bratr mojí mámy. Budeme u nich na začátku bydlet a požádáme o sociální výpomoc. Z té se tam dá skvěle vyžít. Nastudoval jsem si to už tehdy, když jsme začali připravovat náš odchod do některé evropské země. Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko a Slovensko jsme vyloučili už na začátku, říká s úsměvem, který je znakem profesionálnípřípravy jeho rodiny na příchod do Evropy.
Všichni čtyři členové naší humanitární výpravy jsme se začali nechápavě ohlížet….
No nic, zavelel Mišo po trapném, možná 5 minutovém mlčení. Nasedáme a padáme!
Naše výpomoc zůstala ležet na betonua mám obavu, že tam leží dodnes.
